Sicilský chrt

FCI:

Sicilský chrt patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 7 – Lovečtí psi primitivního typu. Uznán v roce 1947.

Povaha:

Jde o úhledného a velice elegantního psa ušlechtilých obrysových linií. Povahově je poněkud rezervovaný, vždy však nesmírně hrdý a poněkud introvertně založený. V žádném případě nesmí být agresivní. Jako lovecký pes je aktivní, živý až vášnivý, překypuje energií. Jakmile spatří potenciální kořist, např. zajíce, ani na okamžik nezaváhá a jde za ním za krátkého přerušovaného štěkotu s nevšedním úsilím a vytrvalostí. Jako společník je klidný, tichý a vnímavý, nikdy vtíravý nebo dokonce neodbytný.

Výchova:

Rozhodně není vhodným psem pro každého. Na jedné straně se hodí pro majitele, který miluje doma klid, na druhé straně to musí být osoba fyzicky zdatná, schopná s ním absolvovat dlouhé vycházky. Pokud jde o výchovu, potřebuje ovšem majitele nejen důsledného, ale také klidného, rozvážného a trpělivého. Jeho výchova není úplně snadná, pro řádně nepoučené začátečníky se proto nezdá být nejvhodnějším plemenem. I když je nesporně chytrý, někdy, nechce-li se mu poslechnout, si počíná tak, jako kdyby vůbec nechápal, co se po něm chce. Majitel nastalou situaci musí zvládnout po dobrém.
K cizím osobám je nevšímavý, k vlastním přátelský. Mívá sklony k dominantnímu chování, ty se však dají při správném přístupu zvládnout v rámci rané socializace. Na té také záleží, jak bude vycházet s domácími miláčky.

Potřebuje dostatek pohybu, což znamená pravidelné, dlouhé a vydatné vycházky, pokud možno do přírody, ovšem vždy jen na vodítku, neboť pustí-li se do pronásledování zvěře, odvolat se nedá. Hodí se i k výcviku agility a obedince.

Protože doma bývá i přes svoji zvědavost dokonale klidný, je při celkové střední velikosti a krátké srsti vhodný i do městského bytu. Na majitele bývá silně fixován, a proto musí člověk v kritických situacích postupovat tak, aby nedošlo k narušení citové vazby. Miluje teplo a špatně snáší zimu, musí se chránit před omrzlinami. Z těchto i z psychických důvodů není plemenem vhodným do venkovního kotce.

Stavba těla:

Je to pes celkově lehké stavby těla, téměř čtvercového tělesného rámce, na první pohled ušlechtilý, čilý a pohyblivý, přizpůsobený k rychlému běhu na kratší vzdálenosti. I když určitou sílu a robustnost nepostrádá, nikdy nesmí být neforemný nebo hrubý. Kohoutková výška činí u psů 46 – 50 (max. 52) cm, u fen 42 – 46 (max. 50) cm, tělesná hmotnost se pohybuje mezi 10 – 12 kg u psů a 8 – 10 kg u fen.

Hlava je dlouhá, mozkovna je svrchu jen nepatrně klenutá, nadočnicové oblouky příliš nevystupují, podélná čelní brázdička je pouze naznačená, týlní hrbol smí být jen slabě vyvinutý. Čelní sklon je zřetelný. Čenichová partie je zašpičatělá díky spodní linii, kterou tvoří dolní čelist, ta nesmí být příliš výrazná. Nos je plynulým zakončením rovného nosního hřbetu, má být dost velký, barvy odpovídající barvě srsti, nikdy však nesmí být černý.

Pysky jsou úzké, tenké, napjaté a těsně přiléhají k čelistem a zubům. Čelisti musejí být normálně vyvinuté, dolní nesmí být moc nápadná. Zuby tvoří úplné souvislé oblouky, skus má být nůžkový.

Líce jsou ploché, oči mají být poměrně malé, dosti daleko od sebe uložené, oválného tvaru. Nikdy nesmějí být kulaté, duhovka má světle okrovou nebo jantarovou barvu a může být i šedá, ale nikdy nesmí být kaštanově nebo sytě oříškově hnědá. Okraje očních víček odpovídají zbarvením barvě nosu.

Ušní boltce jsou vztyčené, tvaru trojúhelníku, dosti vysoko a poměrně blízko u sebe nasazené, úhledné, dopředu natočené, na vrcholcích zašpičatělé. Měly by být kratší.

Krk přechází plynule do plecí, je svalnatý, v šíji klenutý. Horní linie těla je rovná a lehce klesá od kohoutku směrem k zádi. Kohoutek má být patrný, ale nesmí výrazně narušovat plynulost přechodu šíje do hřbetu. Hřbet musí být rovný, osvalený. Bedra jsou mírně klenutá, pevně osvalená. Záď má být svažitá.

Ocas má být nízko nasazený, dosti silný, poměrně dlouhý. Dolů nesený dosahuje kousek pod hlezna. V klidu je šavlovitě zahnutý, v afektu bývá vysoko nesený, srpovitě zahnutý nad zádí.

Předhrudí by mělo být úzké, suše osvalené. Hrudník se pokládá za dosti úzký. Břicho má být vtažené, suché. Hrudní končetiny jsou rovné a navzájem rovnoběžné, lopatky jsou dlouhé, rovnoběžné a poněkud zešikmené, suše osvalené. Předloktí jsou rovná, vzájemně paralelní, záprstí jsou suchá, lehce zešikmená, rovná. Tlapky mají být protáhle oválného tvaru, uzavřené, s klenutými prsty a pevnými nášlapnými polštářky, které by měly být zbarveny stejně jako drápy, ty jsou silné, zahnuté, hnědé nebo masové barvy, nikdy nesmějí být černé.

Pánevní končetiny musejí být rovné a navzájem rovnoběžné. Stehna mají být dlouhá, široká, suše osvalená, bérce jsou poněkud kratší než stehna a jsou suché, kosti musejí být lehké, ale pevné. Achillova šlacha je zřetelně patrná. Hlezna jsou široká, nárty jsou válcovitého tvaru, kolmé k podkladu, bez paspárků.

Kůže na celém těle je jemná a dokonale přilehlá ke kosterní svalovině a podkoží, barvy odpovídající barvě srsti. Nikdy na ní nesmějí být černé skvrny. Osrstění je na hlavě včetně ušních boltců a na končetinách hladké, na trupu a na ocase poněkud delší (kolem 3 cm), ale vždy krátké, přilehlé, podobné osrstění koně.

Zbarvení může být jednotně plavé, sytější (světle červené) nebo světlejší (izabela, sobolí apod.). Může být také plavé různého odstínu s větším nebo menším počtem bílých odznaků na hlavě (tzv. lysinou), hrudi („náprsenkou“), břiše, tlapkách a špičce ocasu. Bílý „obojek“ není příliš žádoucí, ale je přípustný. Toleruje se i zbarvení bílé nebo bílé s oranžovými skvrnami a plavé s nepříliš sytým žíháním. Tmavší pruhy na světlejším podkladu vznikají smíšením tmavěji a světleji zbarvených pesíků.

Všechny odchylky od požadavků standardu je nutno pokládat za vady a hodnotit přesně podle závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu psa nebo feny.