Kanárský podenco

FCI:

Patří do skupiny V. – Špicové a tzv. primitivní plemena, sekce 7 – Lovečtí psi primitivního typu.

Povaha:

Jde o introverta, který zdánlivě žije spíš vedle svého majitele než s ním, což však neznamená, že by ho neměl rád, jen své city nedává příliš znát – a když, tak jen vzácně. Vyžaduje dost pochopení, ale tomu, kdo je schopen empatie, je věrným a tichým společníkem, který se prakticky nikdy nevnucuje a nikdy není dotěrný, natož aby obtěžoval.

Výchova:

V žádném případě není psem pro každého. Potřebuje majitele klidné, rozvážné, kteří se umějí vcítit do jeho momentálního rozpoložení. Není vhodný pro choleriky, osoby neklidné a hyperaktivní, těkavé a nedůsledné. Je k němu nutno přistupovat citlivě, klidně a vlídně, základem výchovy musí být láskyplná důslednost.

V raném mládí by měl být pozvolna a nenásilně (ale v míře co nejširší) důkladně socializován. Stejně tak by si měl již jako štěně zvykat na jiné psy a další domácí zvířata, s nimiž by měl v budoucnu žít. Netouží se seznamovat s cizími lidmi, a vnucují-li se mu, je nervózní. Na neodbytnou dotěrnost může reagovat defenzivní agresí. Toho, s kým je ochoten se spřátelit, si vybírá sám. Není vhodný k malým dětem, kterým není dost dobře možné vysvětlit, že ho nesmějí vyrušovat, když chce mít svůj klid. Mohou si s ním hrát, jen když on chce a jen tak dlouho, jak on chce.

Do venkovního kotce pro svoje povahové založení rozhodně nepatří, to by jeho vztah s majitelem zásadně narušilo. Vyžaduje hodně pohybu, každodenní dlouhé a vydatné vycházky, nejlépe na vodítku u nohy, konané ostřejším tempem, jsou nutností. Někteří dobře socializovaní jedinci se mohou zúčastňovat i chrtích dostihů, a to jak na dráze (racingu), tak v terénu (coursingu). Nelze zapomínat, že býval loveckým psem a přesto, že byl svého druhu specialistou, by neměl být na vycházkách pouštěn volně, mohl by se vydat pátrat po kořisti, což by s sebou neslo různá nebezpečí.

Stavba těla:

Je to středně velký, štíhlý a lehce stavěný pes mírně obdélníkového tělesného rámce a silné kostry (velmi kostnatý). Díky naprosto suché konstituci jsou na trupu dobře patrná žebra, vrcholy trnových výběžků obratlů a kyčelní hrboly. Je silně, ale velmi suše osvalený, takže pod kůží je dobře viditelný svalový reliéf. Kohoutková výška činí u psů 55 – 64 cm, u fen 53 – 60 cm.

Hlava je poměrně dlouhá, tvaru komolého kuželu. Mozkovna má být delší než širší, svrchu plochá, s výrazným týlním hrbolem. Čelní sklon je jen slabě naznačený, velmi povlovný. Čenichová partie má mít celkově kuželovitý tvar, má být dlouhá a v úrovni základny dosti široká. Nos je velký, zbarvený masově (červenorůžově) nebo má barvu odpovídající zbarvení srsti. Nozdry jsou přiměřeně otevřené.

Pysky mají být úzké, jemné, barva jejich okrajů odpovídá barvě nosu. Zuby jsou dosti velké a perfektně na sebe nasedají. Skus má být nůžkový.
Oči by měly být malé, šikmé, mandlového tvaru, barvy světlejšího nebo tmavšího jantaru. Sytost barvy duhovky závisí na odstínu zbarvení srsti. Jejich pohled je inteligentní a noblesní. Ušní boltce jsou dosti velké, v klidu mohou být dozadu složené, v afektu bývají vztyčené, přičemž jejich podélné osy jsou rozbíhavé. U základny jsou široké a na vrcholcích zašpičatělé.

Krk je rovný, svalnatý, pružný, na pomyslném příčném řezu okrouhlý. Hřbet je silný, řádně osvalený. Bedra jsou poněkud protáhlá. Hrboly kyčelních kostí musejí být dobře patrné zejména u hubených jedinců v plném loveckém nasazení. Záď je kostnatá a pevná a nízko nasazený ocas tvoří plynulé prodloužení její linie. Je-li natažen dolů, dosahuje jen kousek pod hlezna. Bývá nesen buď dolů zavěšený, anebo výše, srpovitě zatočený, ne však úplně stočený do kolečka. Nikdy, ani za pohybu, nemá být nesen příliš vysoko. Jeho konec je nejčastěji bíle zbarvený.

Hrudník musí být prostorný, ale není příliš hluboký. Žebra jsou oválně klenutá. Vrchol hrudní kosti nevystupuje před ramenní kloub. Břicho má být vtažené, ne však přespříliš, slabiny jsou velmi zřetelné.

Hrudní končetiny musejí být dokonale rovné, navzájem rovnoběžné, kolmé k podkladu. Jejich kosti mají být útlé, ale pevné. Tlapky hrudních končetin mají být okrouhlého tvaru a většinou bývají lehce vybočené, jejich nášlapné polštářky jsou oválné, pevné. Pánevní končetiny musejí být rovné, svislé, silné a dobře osvalené, hlezna jsou poněkud výše nad podkladem. Paspárky chybějí. Pohyb musí být hbitý, prostorný a nápadně lehký.

Srst je krátká, hustá, hladce přilehlá. Přednost se dává červenobílému zbarvení, přičemž povolené jsou jakékoli kombinace těchto dvou barev. Červená může být různého odstínu, od oranžového po mahagonový.

Veškeré odchylky od požadavků standardu je nutné považovat za vady a hodnotit přesně podle stupně vyjádření s ohledem na zdraví a pohodu psa nebo feny. K těžkým vadám se počítá nadměrně široká hlava, srázný stop, volné pysky, absence premolárů (P), předkus nebo podkus dolní čelisti, příliš rozbíhavé podélné osy ušních boltců, úzký (plochý) hrudník, vystupující předhrudí, zakroucený ocas, hlezna příliš nízko nad podkladem (krátké nárty) nebo sbíhavá (tzv. kravský postoj pánevních končetin), křížící se hrudní nebo pánevní končetiny za pohybu, agresivita.