Bergamský ovčák

FCI:

Bergamský ovčák patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 1 – Ovčáčtí psi. Uznán v roce 1898.

Povaha:

Bergamský ovčák je silný, ale přitom velmi čilý, odvážný a vytrvalý, značně přizpůsobivý, klidný a velice sebevědomý. Vzdor své odvaze, přirozené ostrosti a hlídacím schopnostem je dokonalým, nesmírně oddaným, inteligentním, poslušným a laskavým přítelem člověka. V současnosti se také uplatňuje, i když zřídka, jako společenský pes vskutku nevšedního zjevu.

Výchova:

Potřebuje majitele klidného a rozhodného, obdařeného od přírody přirozenou autoritou, schopného ji bez použití sebemenšího násilí uplatnit za všech možných situací. Nepatří do rukou začátečníků. Jedná-li se s ním vlídně, rozvážně, klidně a naprosto důsledně, a to již od raného mládí, vyroste z něho impozantní, dobře ovladatelný pes. Vztah mezi ním a majitelem musí být založen na vzájemném pochopení a respektu.

Majiteli a členům jeho rodiny zůstává za všech okolností naprosto věrný, nikdy si však nepočíná „vlezle“; má svoji důstojnost a je velmi samostatný. Rozhoduje se v různých situacích zásadně sám, podle vlastního uvážení, proto od něho nikdy nelze očekávat ani vyžadovat absolutní otrockou poslušnost.

Jako naprosto neúplatný a důsledný hlídač je krajně nedůvěřivý k neznámým osobám a vůči nezvaným hostům si počíná velmi důrazně ba nesmiřitelně. Návštěvu, kterou nezná, musí vždy přijmout a vpustit do bytu, domu nebo zahrady majitel v jeho přítomnosti. Zpočátku je rezervovaný, později je ochoten ji akceptovat a tolerovat. Má-li být psem společenským, je velmi důležitá jeho raná socializace.

Nelze zapomínat, že štěká sice velmi málo, ale stále je max. ostražitý a kdykoli připravený zakročit se vším důrazem, proto ho majitel musí všude tam, kde si není absolutně jist jeho reakcí, mít stále pod kontrolou.

Díky své srsti může být celoročně ubytován ve venkovním kotci. O srst je nutné pečovat od útlého mládí, aby si jedinec na úpravu srsti zvykl. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by se bránit se vší silou a razancí.

Potřebuje hodně pohybu, dlouhé vycházky je však záhodno s ním absolvovat, s ohledem na povahové založení, na vodítku. Přitom je radno ho vést vždy tak, aby byl alespoň o půl kroku za majitelem nebo max. nosem v úrovni jeho nohou, nikdy nesmí být vepředu.

Stavba těla:

Jde o psa střední velikosti, rustikálního vzhledu, silné, ale dokonale souměrné, vyvážené stavby těla s bohatým osrstěním. Délka těla má být stejná jako kohoutková výška, formát těla může být nejvýše krátce obdélníkový. Ideální kohoutková výška činí u psů 60 cm, u fen 56 cm, s tolerancí +/-2 cm. Tělesná hmotnost se pohybuje u psů v rozmezí 32 – 38 kg, u fen činí 26 – 32 kg.

Hlava má tvar čtyřbokého hranolu a vypadá velká. Mozkovna musí být stejně dlouhá jako čenichová partie, je široká a shora mezi ušními boltci lehce klenutá. Horní linie mozkovny je rovnoběžná s linií nosního hřbetu. Nadočnicové oblouky jsou výrazné, podélná čelní brázdička je zřetelná. Jařmové oblouky mají být patrné, týlní hrbol vystupuje a je nápadný. Čelní sklon musí být svažitý, s čelními hrboly a nadočnicovými oblouky. Čenichová partie má být široká a směrem k nosu se zužuje. Nosní hřbet musí být rovný. Ušní boltce jsou vysoko nasazené, u základen široké a odstávající, v posledních dvou třetinách zavěšené, trojúhelníkového tvaru. V afektu se trochu nadzvedávají. Srst na nich je poněkud vlnovitá, měkká a na koncích tvoří přečnívající „třásnění“.

Dolní profil čenichové partie je téměř rovný, pysky jsou jemné a nevýrazné, na okrajích plně pigmentované, zakrývající zuby. Ústní koutky mají být nenápadné, horní i dolní čelist je dobře vyvinutá, dolní musí být skutečně silná a patřičně mohutná. Zuby mají být bílé, chrup se požaduje úplný, skus musí být nůžkový.

Oči jsou velké a směřují přímo vpřed, jejich duhovka je podle zbarvení srsti světle nebo tmavě oříškově hnědá. Oční štěrbiny jsou lehce oválného tvaru, mírně šikmé. Oční víčka těsně přiléhají k očním bulvám.

Krk má být při pohledu z boku v šíji lehce klenutý, je o něco kratší než hlava, plynule přechází do trupu. Horní linie těla je tvořena vystupujícím kohoutkem, jinak má být vcelku rovná, jen bedra jsou mírně vyklenutá a záď je poněkud spáditá, dobře osvalená a silná. Hřbet je rovný, dobře osvalený a náležitě široký. Hrudník musí být prostorný, tvořený dobře klenutými žebry a hluboký tak, že dosahuje k loktům.

Ocas je nasazen v 1/3 délky zádě a dosahuje k hleznům. U kořene má být silný a směrem ke špičce se rovnoměrně zužuje. Pokrývá jej měkká tzv. kozí srst. Je nesen na konci šavlovitě prohnutý.

Hrudní končetiny jsou od loktů k podkladu rovné. Lopatky jsou správně tvarované, masivní, dobře osvalené. Ramenní kosti jsou silné, lokty musejí být rovnoběžné, od loktů směrem dolů musí být osrstění končetin bohaté, dlouhé a husté, s tendencí plstnatět. Předloktí jsou svislá, silných kostí, dobře osvalená, zápěstí mají být pohyblivá. Na zadní straně každého z nich zřetelně vystupuje kost hrášková. Záprstí by měla být pohyblivá a mírně zešikmená. Tlapky by měly mít oválný tvar a dobře klenuté a sevřené prsty, drápy mají být silné, zahnuté a sytě pigmentované. Nášlapné polštářky jsou tuhé, tmavé barvy.

Pánevní končetiny jsou rovné, stehna jsou dlouhá, široká a svalnatá. Kolena musejí být rovnoběžná, bérce jsou silných kostí a suše osvalené, nárty jsou kolmé. Paspárky musejí být odstraněny.

Srst je velmi bohatá a značně dlouhá. Na pohmat má být drsná (tzv. kozí), obzvláště na přední části těla. Na trupu, od hrudi po záď, a na všech končetinách jeví sklon tvořit plstnaté šňůry, anebo je vysloveně šňůrovitá v závislosti na stáří jedince. Na hrudních končetinách tvoří tzv. pilastry (plstnaté „placky“) a na pánevních šňůry. Zplstnatělé útvary nemají mít na okrajích „třepení“, jejich okraje mají být celistvé. Zbarvení má být jednotně šedé nebo skvrnité, tvořené šedými plotnami různě sytého odstínu, od nejsvětlejšího po nejtmavší s nádechem do černa. Plavé zbarvení (izabela) i světle plavé (bělavé) je přípustné. Celo černé se připouští, jen když černá není sytě lakově černá. Čistě bílé zbarvení je nepřípustné, ale bílé znaky jsou povoleny, pokud jejich celková plocha není větší než 1/5 povrchu těla psa. K úpravě srsti se používá speciální nástroj prořezávač, který usnadňuje oddělování jednotlivých plstnatých šňůr a „placek“ od sebe.

Všechny odchylky od požadavků standardu je třeba považovat za vady a hodnotit přesně podle stupně závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu jedince. K vylučujícím vadám patří sbíhavost nebo rozbíhavost horní linie mozkovny s linií nosního hřbetu, značný předkus dolní čelisti, oboustranná šilhavost, částečně depigmentovaný nos.