Australský ovčák

FCI:

Australský ovčák patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 1 – Ovčáčtí psi. Uznán v roce 1996.

Povaha:

Australský ovčák je učenlivý, všestranný, bystrý. Jako společenský pes je naprosto spolehlivý, vyrovnané povahy, dobrosrdečný, velmi inteligentní, chytrý a snadno ovladatelný. Nikdy nesmí být agresivní, pokud se takový jedinec objeví, je obětí nesprávné, nesmyslně a bezdůvodně tvrdé výchovy.

Výchova:

Učí se rád a rychle, takže jeho výchova, je-li vlídně důsledná, nečiní větší problémy. Potřebuje hodně pohybu, je plný energie a vyžaduje stále nějaké zaměstnání. Vhodné jsou různé hry, např. míčové, dlouhé procházky, výcvik v agility, frisbee, flyballu apod. Je to po pracovní stránce stále typický ovčák, který ostražitě hlídá a vyniká vytrvalostí, dokáže pracovat u stáda neúnavně po celý den. Australský ovčák může být i záchranářským psem, vodícím pro nevidomé nebo asistenčním psem pro tělesně postižené.

„Svým“ lidem je naprosto věrný a je na ně pevně fixován. Odvaha z něho činí spolehlivého obranáře majitele a jeho rodiny. Protože je založený společensky, vychází dobře s ostatními psy i jinými drobnými volně drženými domácími miláčky. K dětem má dobrý vztah, ale je třeba ho na ně od mládí zvykat. Přednost dává těm, které jsou aktivní a ochotné si s ním hrát, je totiž velice hravý a tato vlastnost mu vydrží až do vysokého stáří. Při prvním setkání s neznámou osobou může být poněkud zdrženlivý, ale tento povahový rys se dá systematickou ranou socializací utlumit, až zcela eliminovat. Osoby, s nimiž se bude přátelit, si ovšem vybírá obvykle sám.

Není to pes, který by se spokojil s několika patnáctiminutovými vycházkami za den. Nezbytná je však také aktivita mentální, kterou mu může zabezpečit např. pravidelný trénink některého ze psích sportů. Především jde o to, aby se nenudil, protože takový stav by se mohl negativně projevit v jeho chování, stává se pak nervózním, nerudným, hůře ovladatelným, potenciálně destruktivním.

Hodí se pro majitele žijící aktivním životem, činorodé a energické. Podobně jako jiní ovčáci je nejraději, když doprovází skupinu osob na procházce, drží-li se všichni pěkně pohromadě. Pokud se někdo oddělí, snaží se ho co nejdřív dostat zpět a používá ke zdůraznění svého požadavku štípnutí zuby do úponu Achillovy šlachy. Trestat ho za takové počínání není správné, neboť jde o reakci vrozenou. Lze ji v rámci rané socializace a systematické výchovy účinně a nenásilně tlumit.

Stavba těla:

Australský ovčák je středně velký pes vyvážené a pevné stavby těla, mírně obdélníkového tělesného rámce, s přiměřeně silnou kostrou. Je pozorný a živý, mrštný a aktivní, dobře osvalený, nikdy však neohrabaný nebo těžkopádný. Délka těla by měla být větší než kohoutková výška. Přednost se dává kohoutkové výšce v rozmezí 51 – 58 cm u psů a 46 – 53 cm u fen.

Hlava má čisté obrysové linie, je silná a suchá. Její celková velikost má odpovídat velikosti těla. Mozkovna bývá svrchu plochá až mírně klenutá, někdy s lehce vyznačeným týlním hrbolem. Čelní sklon je svažitý, dobře patrný. Čenichová partie by měla být stejně dlouhá nebo poněkud kratší než mozkovna a směrem od základny k nosu se mírně zužuje, na konci je zaoblená.

Jedinci se zbarvením srsti blue merle a černí mají nos černý stejně jako okraje pysků a okraje očních víček. Jedinci se zbarvením srsti red merle a hnědí mají nos játrově hnědé barvy stejně jako okraje pysků a okraje očních víček. U jedinců s merle zbarvením jsou na nose povoleny malé růžové skvrny, které u psů a fen starších 1 roku nesmějí přesahovat 25 % jeho plochy. Ušní boltce jsou trojúhelníkového tvaru, přiměřené velikosti a tloušťky, vysoko nasazené, v afektu dopředu nebo do stran klopené.

Chrup má být úplný, tvořený silnými bílými zuby. Skus může být nůžkový nebo klešťový. Oči jsou mandlového tvaru a nesmějí být ani zapadlé, ani vypoulené. Mohou mít hnědou, modrou nebo jantarovou barvu. Také jakékoli kombinace těchto barev jsou přípustné včetně ojedinělých skvrn a mramorování duhovky. Výraz očí je pozorný, inteligentní a dychtivý, pohled by měl být ostražitý, ale přátelský.

Krk má být silný, středně dlouhý, s mírně klenutou šíjí, plynule přechází do plecí. Horní linie těla je rovná a silná, vodorovná a pevná od kohoutku ke kyčelním hrbolům. Záď má být mírně svažitá.

Ocas může být přirozeně dlouhý nebo vrozeně zkrácený. Je-li kupírovaný (což je možné pouze ve státech, kde není úkon zakázán zákonem na ochranu zvířat) nebo vrozeně krátký, nemá být delší než 10 cm.

Hrudník není příliš široký, je však hluboký, takže dosahuje až k loktům. Dlouhá žebra, která jej tvoří, jsou přiměřeně klenutá, takže není ani sudovitý, ani plochý. Hrudní končetiny mají dlouhé, ploché, přiměřeně šikmo uložené. Předloktí jsou rovná, silná. Záprstí by měla být středně dlouhá a při pohledu ze strany velmi mírně zešikmená. Paspárky na hrudních končetinách mohou být odstraněny. Tlapky jsou oválného tvaru, s těsně sevřenými, náležitě klenutými prsty a silnými a pružnými nášlapnými polštářky.

Pánevní končetiny odpovídají zaúhlení přibližně 90 stupňů. Kolena jsou zřetelně vyznačená, hlezna přiměřeně úhlená, nárty krátké. Paspárky na pánevních končetinách musejí být odstraněny. Pohyb je plynulý, volný a lehký, hbitý, vyrovnaný a prostorný, směřující vpřed.

Srst je přiměřeně dlouhá, středně hrubá na pohmat, rovná až zvlněná, odolná vůči extrémním klimatickým vlivům. Zbarvení srsti může být blue merle, černé, red merle, hnědé, s bílými skvrnami či tříslovými odznaky nebo bez nich. Bílá barva může být na krku (kde tvoří částečný nebo úplný „límec“), zepředu na hrudi, na končetinách, zespoda na čenichové partii, na hlavě (lysina) a na spodní straně hrudníku, kde se táhne v úrovni loktů max. 10 cm směrem k zádi. Bílý límec nesmí zasahovat za kohoutek. Na hlavě nemá bílá barva převažovat, kolem očí by měla být srst pigmentovaná. U merle jedinců s postupujícím věkem barvy tmavnou. Srst vyžaduje pravidelnou péči (česání).

Jakákoliv odchylka od požadavků standardu se pokládá za vadu a musí být posuzována přesně podle svojí závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu jedince. K vylučujícím vadám patří agresivita nebo přílišná plachost, podkus nebo předkus dolní čelisti větší než 3 mm (zuby chybějící nebo zlomené následkem nehody nejsou důvodem k penalizaci), bílé skvrny na trupu mezi kohoutkem a ocasem a na bocích mezi lokty a zadní stranou pánevních končetin u všech barev, více než 25 % skvrn na nose, vztyčené nebo zavěšené uši, ale i atypické osrstění.