Australský honácký pes s krátkým ocasem

FCI:

Australský honácký pes s krátkým ocasem patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 2 – Honáčtí psi. Uznán v roce 2005.

Povaha:

Australský honácký pes s krátkým ocasem povahovým založením připomíná australského honáckého psa. Ve své vlasti se stále uplatňuje hlavně jako pracovní plemeno, postupně se však z něho stává, a to nejen v Austrálii, také vynikající pes společenský. Je přizpůsobivý, odvážný, přitom však ovladatelný, učenlivý a ostražitý, pozorný, velmi inteligentní, spolehlivý, nesmírně pracovitý a neskutečně odolný.

Výchova:

Australský honácký pes s krátkým ocasem je naprosto oddaný svému majiteli i svým povinnostem. Při práci si počíná energicky a aktivně, přitom je klidný a rozumný, odvážný a velmi tvrdý sám k sobě. 

Jeho výchova a výcvik nečiní zvláštní problémy, je velice učenlivý a učí se rád. Ochotně plní příkazy, ale přesto by měl mít jeho majitel určité předcházející zkušenosti s výchovou a výcvikem psů. Naprosto nezbytná je při výchově laskavá, ale železná důslednost.

Ve srovnání s jeho nejbližším příbuzným bude u něho zřejmě nutno počítat s maximální odtažitostí a s ještě větší nedůvěřivostí vůči všem cizím lidem. Proto by měl být, má-li se stát skutečně společenským psem, již od útlého mládí nenásilně, ale soustavně socializován. K ostatním psům bývá přátelský, pokud je zná, anebo nevšímavý, nezná-li je. Obvykle si však s cizími psy ani nehraje.

Potřebuje hodně pohybu, je nutné ho něčím zaměstnat. Zavřen sám v bytě se může nudit a pustit se do jeho devastace. Je třeba s ním chodit na dlouhé vycházky na vodítku pravidelným tempem, může také běhat u kola, aportovat předměty apod. Vhodné jsou pro něho různé psí sporty, např. agility, frisbee, flyball apod., které mu dovolí vybít co nejvíc energie. Protože je snaživý a v práci poctivý, bývá na soutěžích úspěšný. Může být také spolehlivým záchranářským a lavinovým psem. Na vycházkách ho lze pouštět volně, nemá sklon se toulat, musí mít ovšem spolehlivé přivolání.

Stavba těla:

Je to pracovní pes vyvážené stavby těla, spíše čtvercového tělesného rámce, odpovídající síly a poněkud rustikálního vzhledu. Z jeho exteriéru musí být zřejmé, že vydrží po dlouhou dobu konat tu nejobtížnější práci. Vyniká mimořádně pevným zákusem. Kohoutková výška činí u psů 46 – 51 cm, u fen 43 – 48 cm.

Mozkovna je mezi ušními boltci široká, plochá, směrem k očím se zvolna zužuje. Čelní sklon má být povlovný, ale zřetelný. Líce jsou svalnaté, ale nesmějí být hrubé (do stran vyboulené). Lebka je dobře vyplněná (nepropadlá) pod očima. Čenichová partie má být přiměřeně dlouhá, na konci tupě zašpičatělá. Nos musí být černý bez ohledu na barvu srsti. Ušní boltce mají být vcelku malé, vztyčené, na vrcholcích mírně zašpičatělé, vysoko a daleko od sebe nasazené, přiměřené tloušťky.

Čelisti jsou silné, zuby mají být poměrně velké, zdravé, pravidelně rozmístěné v čelistech. Požaduje se nůžkový skus. Oči jsou oválného tvaru, přiměřené velikosti, tmavě hnědé barvy, živého a inteligentního výrazu. Nikdy nesmějí být ani okrouhlé, ani vypoulené.

Krk je mimořádně silný, svalnatý, středně dlouhý, v šíji klenutý, s hrdlem bez laloku. Směrem k plecím se rozšiřuje. Délka trupu je rovna kohoutkové výšce. Hřbet je rovný, široký a silný, bedra jsou svalnatá, mohutná.

Ocas musí být vrozeně krátký, ne delší než 10 cm. Nikdy nesmí být kupírovaný. Je vysoko nasazený, ne však nesený příliš vysoko nad horní linií těla.

Hrudník musí mít patřičnou hloubku a šířku. Žebra mají být v horní části výrazněji a v dolní polovině mírněji klenutá. Hrudní končetiny jsou pevné, svalnaté, při pohledu z kterékoli strany dokonale rovné. Lopatky mají být statné, osvalené a šikmo uložené tak, že svými vrcholy směřují nahoru a vzad. Lokty nejsou ani vybočené, ani vbočené, směřují přímo dozadu.

Pánevní končetiny musejí být mohutné, silné, patřičně svalnaté. Stehna mají být mocná, kolena přiměřeně zaúhlená, hlezna pevná, náležitě úhlená. Tlapky musejí být okrouhlé, „uzavřené“, silné, s náležitě klenutými a těsně sevřenými prsty a vysokými nášlapnými polštářky. Drápy jsou silné, krátké, tmavé barvy. Pohyb je velmi důležitý, musí být bezchybný a vydatný, směřuje přímo vpřed a má být volný, pružný, neúnavný.

Krycí srst má být poměrně krátká, rovná, hustá, středně tvrdá, podsada krátká, hustá, měkká. Zbarvení může být jednotně modré (dojem modrého zbarvení vzniká rovnoměrným promícháním pesíků barvy černé, šedé a bílé) nebo blue merle. Na hlavě mohou být černé odznaky, na trupu jsou černé odznaky také přípustné. Rovněž je povoleno red merle zbarvení se sytějšími červenými odznaky na hlavě nebo bez nich. Červené skvrny na trupu jsou přípustné. Podsada nesmí být ani bílá, ani krémová.

Všechny odchylky od výše uvedených požadavků standardu musejí být považovány za vady a hodnoceny podle stupně vyjádření s ohledem na zdraví a pohodu jedince. Těžkou vadou je hnědě nebo světle zbarvený nos, růžové okraje očních víček, podkus nebo předkus dolní čelisti, ocas delší než 10 cm, nadměrně nebo naopak nedostatečně osvalené plece, strmé lopatky, slabé lokty, zápěstí a tlapky, strmé úhlení pánevních končetin, postoj pánevních končetin do „O“ (sudovitý) nebo do „X“ (tzv. kravský), růžové nebo bílé drápy, bílá nebo krémová barva podsady. K vylučujícím vadám náleží agresivita a přehnaná bázlivost, kupírovaný ocas a tříslové odznaky ve zbarvení srsti.