Ardenský bouvier

FCI:

Ardenský bouvier patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 2 – Honáčtí psi s pracovní zkouškou. Uznán v roce 1963.

Povaha:

Ardenský bouvier je otužilé, vytrvalé a odolné plemeno rustikálního zjevu, dokonale přizpůsobené k životu v přírodě a k těžké práci honáckého psa. Je to pes velice pracovitý, mimořádně chytrý, učenlivý a snaživý a doslova šťastný, daří-li se mu úkoly, které mu byly svěřeny, plnit ke spokojenosti majitele či honáka. Dokáže spolehlivě usměrňovat a strážit skot při hnaní na delší vzdálenosti, má k tomu dostatek síly, rychlosti a vytrvalosti a vede si přitom znamenitě.

Výchova:

Je oddaný majiteli, dokonale poslušný, k cizím osobám nedůvěřivý, ostražitý a poměrně dost ostrý hlídač. Při výcviku se majitel musí snažit, aby se mu dařilo udržet jeho pozornost. Výcvik ardenského bouviera musí bavit, nechce-li sám, neměl by být nucen znovu a znovu opakovat jeden a ten samý cvik, zvláště daří-li se mu, evidentně to pokládá za zbytečné. Potřebná je pozitivní stimulace, která může mít formu pamlsku, anebo také hry, kterou má rád, a které dává přednost před prací či výchově k ovladatelnosti.

Ardenský bouvier trénuje vlastně často i tam kde nemá, resp. nemusí - doprovází-li např. skupinu lidí na procházce, snáší špatně, aby se z ní někdo odděloval, odbíhal, opožďoval se apod., nejspokojenější je, drží-li se všichni pěkně pohromadě. I když to nemusí být počínání vždy nejvhodnější, není možno ho za ně kárat, je vrozené.

S dětmi vychází dobře, ale musí na ně být zvyklý od raného mládí a ony ho musejí respektovat, nemohou si s ním dělat, co se jim zamane. S domácími zvířaty obecně žádné problémy nemá, je-li jich však víc, má sklon je shánět všechny dohromady jako stádo. Konflikty s jinými psy ani nevyvolává, ani nevyhledává.

Toto plemeno může žít i ve městě jako plemeno společenské, lépe se však cítí na venkově. Majitel by měl mít nějaké předcházející zkušenosti se psy, není plemenem nejvhodnějším pro úplné začátečníky. Ardenský bouvier potřebuje majitele s určitými zkušenostmi, vlídného, ale naprosto důsledného, od přírody nadaného autoritou, schopného ji v případě potřeby nenásilně uplatnit, tj. vytrvalého a trpělivého, který se umí vžít do jeho psychiky. Důležitá je raná systematická socializace a důslednost při výchově.

Je náročný na pohyb a je-li řádně vychován, může být tam, kde mu nehrozí žádné nebezpečí (např. dost daleko od frekventovaných silnic a na místech, kde nemůže být zastřelen lovci pod záminkou, že pytlačil), puštěn volně, má-li opravdu spolehlivé přivolání.

Stavba těla:

Kohoutková výška ardenského bouviera je kolem 60 cm, jeho tělesná hmotnost by se měla pohybovat mezi 22 – 25 kg.

Hlava je masivní, dosti krátká, čelní sklon by měl být povlovný. Čenichová partie má být krátká, široká, s výraznými licousy a vousem. Nad očima tvoří srst obočí. Pysky těsně přiléhají k čelistem a zubům.

Oči jsou tmavé, bělmo při pohledu přímo vpřed nesmí být vidět. Ušní boltce se nekupírují a nesmějí být ploše zavěšené. Uši mohou být vztyčené, dopředu nebo do stran klopené, u základen nadzvednuté (jsou dokladem jeho původu).

Krk má být krátký, silný a pevný. Trup nesmí být ani nadměrně dlouhý, ani příliš krátký. Horní linie těla je rovná, hřbet pevný a široký stejně jako bedra a záď. Hrudník má být široký a hluboký, tvořený řádně klenutými žebry, břicho musí být přiměřeně vtažené. Končetiny jsou silné s okrouhlými kompaktními tlapkami.

Ocas může být buď vrozeně krátký, anebo se kupíruje (pouze v zemích, kde tento úkon není zakázán zákonem na ochranu zvířat).

Osrstění je hrubé, zježené, pesíky jsou dlouhé asi 5 cm. Na hlavě a distálních partiích končetin bývá srst kratší, podsada je velmi hustá. Srst vyžaduje pravidelnou údržbu. Připouští se jakékoli zbarvení srsti.

Nepřípustnou vadou jsou perzistující paspárky na pánevních končetinách. Nežádoucí je i zlatistá barva duhovky.