Portugalský vodní pes

FCI:

VIII - slídiči, retrieveři a vodní psi

Historie:

Latinsky nazýván canis piscator, což svědčí o tom, že byl neodmyslitelným pomocníkem rybářů (lat. pisci = ryba, pisces = ryby). Na přelomu letopočtu, za vlády císaře Augusta, byl nazýván canis leo (lví pes). Ne proto, že by se užíval k lovu lvů, ale pro typický „lví střih“, který mu usnadňoval pohyb ve vodě. Krátce ostříhaná zadní partie těla nebyla tak zatížena, a proto se psovi lépe plavalo.

Je vynikající plavec a také znamenitý potápěč, takřka vždy byl věrným pomocníkem rybářů na celém pobřeží dnešního Portugalska. Nepomáhal jen při lovu ryb, ale pracoval také jako ovčácký a hlídací pes. Při rybolovu si počíná doslova mistrně, v pobřežních vodách nahání ryby do sítí, za uniklými se vrhá a potápí a vrací je zpět, ale přenáší také lana a různé předměty mezi člunem a pobřežím, a to i na značné vzdálenosti.

Kdysi byl hojný ve všech příbřežních oblastech, dnes se jako vysloveně pracovní pes nevyskytuje, protože rybolov má již úplně jinou podobu než v minulosti – stal se svého druhu průmyslovým odvětvím. Pro dlouholeté, vpravdě neocenitelné, služby prokazované rybářům, tj. většině obyvatelstva atlantického pobřeží, je i dnes pokládán za portugalské národní plemeno. Jeho standard byl sestaven ve 30. letech 20. století na základě popisu psa jménem Leao, kterého vlastnil rybář Vasco Bensaude z Albufeiry.

Povaha:

Jde o plemeno povahově temperamentní až vznětlivé, hrdé a samostatné, poněkud svárlivé. Majiteli je však naprosto věrný. Je oduševnělý, čilý a veselý, schopný svými kousky pobavit lidi v blízkém okolí. Při práci je neúnavný a vytrvalý a při výchově a výcviku soustředěný a pozorný. Bez problémů vychází s ostatními psy i drobnými domácími zvířaty, ale musí na ně být zvyklý.

Je inteligentní a při respektování zásady vlídné důslednosti i vcelku snadno cvičitelný. Učí se lehce a má nevšední snahu porozumět pokynům cvičitele. Miluje nadevše vodu, v té je ve svém živlu. Není uštěkaný, má znamenitý zrak i čich. Díky svojí učenlivosti a přizpůsobivosti je i dnes, přestože už nepracuje jako rybářský pes, mnohostranně použitelný. Velice vhodné jsou pro něho nejrůznější sportovní aktivity, např. agility, obedience atd. Uplatňuje se dokonce jako pes záchranářský a obranář. Je-li držen jako plemeno společenské, vyžaduje dlouhé procházky, v teplém ročním období s možností plavání v čisté vodě.

Stavba těla:

Jde o středně velkého psa rovných až mírně zaoblených obrysových linií těla. Tělesná stavba je harmonická, vyvážená, statná. Muskulatura musí být výrazná.  Koh. výška se pohybuje u psů v rozmezí 50 – 57 cm (ideál. 54 cm) a u fen v rozpětí 43 – 52 cm (ideál. 46 cm). Hmotnost činí 19 – 25 kg u psů a 16 – 22 kg u fen.

Hlava je velká, široká, proporcionální. Mozkovna má být při pohledu ze strany poněkud delší než čenichová partie. Týlní hrbol je výrazný, podélný týlní hřeben patrný. Při pohledu zepředu by měla být temenní partie vyklenutá, uprostřed lehce pronesená. Stop je svažitý, poněkud za vnitřními očními koutky. Čenichová partie má být u základny (v úrovni stopu) širší než na konci. Nos musí být široký, plně pigmentovaný, černý u jedinců černě, bíle nebo černo-bíle zbarvených a hnědý u hnědých. Pysky mají být silné, zvláště vepředu. Ústní koutek není zvlášť patrný. Čelisti jsou silné, skus se požaduje nůžkový, zuby musejí být zdravé a nesmí je být vidět při zavřených ústech. Špičáky jsou obzvlášť velké a silné.

Oči mají být středně velké, okrouhlého tvaru, daleko od sebe uložené, mírně šikmé, ale nesmějí být ani zapadlé v očnicích, ani vypoulené, duhovka má barvu téměř černou nebo hnědou. Okraje jemných očních víček mají být černé (což nemůže platit u hnědých jedinců), spojivku nesmí být vidět.

Ušní boltce jsou nasazené nad úrovní linie očí, zavěšené, srdčitého tvaru, tenké a přilehlé k lícím, se zadním okrajem lehce odtaženým od hlavy. Špičkami nesmějí přesahovat linii hrdla.

Krk má být rovný, krátký, na pomyslném příčném řezu okrouhlý, svalnatý, volně a přirozeně nesený. Hrdlo je bez laloku, osrstění na něm netvoří tzv. límec. Kohoutek je široký a příliš neprominuje.

Hřbet musí být rovný, krátký, široký a mocně osvalený. Bedra jsou krátká a plynule přecházejí do zádě, ta je při pohledu ze strany mírně svažitá. Kyčelní hrboly musejí být souměrné a jen málo patrné.

Ocas je důležitý pro pohyb ve vodě, plavání i potápění a nikdy nesmí být krácený. U kořene musí být silný, směrem ke špičce se postupně zužuje. Je středně vysoko nasazený a dosahuje k hleznům, nikdy pod ně. V afektu je vzhůru nesený, kruhovitě zatočený tak, že jeho konec může zasahovat k pomyslné svislici vedené středem beder.

Hrudník má být široký a hluboký, dolním okrajem dosahuje k loktům, žebra musejí být dlouhá, řádně klenutá, což je podmínkou prostornosti hrudníku.

Obojí končetiny musejí být v postoji dokonale kolmé k podkladu. Záprstí i nárty jsou při pohledu ze strany poněkud zešikmené. Hrudní končetiny mají být silné a rovné. Tlapky hrudních končetin musejí být okrouhlé, ploché, s prsty střední délky, jen nízko klenutými. Pružné meziprstní duplikatury se táhnou po celé délce prstů a jsou pokryté dlouhou hustou srstí. Tlapky pánevních končetin jsou stejné jako tlapky hrudních končetin.

Pohyb je volný, krok krátký, klus rytmický a lehký, cval energický, celé tělo má být pokryté bohatou srstí odolnou vůči nepřízni počasí. Podsada chybí. Vyskytují se dva osrstěním odlišné rázy, jeden se srstí zvlněnou, druhý s kučeravou. Zvlněná je mírně lesklá, na pohmat měkká, kučeravá kratší, hustší, matnější a tvoří válcovité praménky.

S výjimkou podpaží a třísel pokrývá osrstění rovnoměrně celé tělo. Bílé zbarvení jedinci nesmějí být albíni, musejí mít černě pigmentovaný nos stejně jako okraje očních víček a sliznici dutiny ústní. U jedinců s černě, bíle nebo černo-bíle zbarvenou srstí je kůže modrošedá. Je-li srst velmi dlouhá, krátí se (stříhá) na zadní polovině těla, na čenichové partii a na ocase.