Německý křepelák

FCI:

VIII - slídiči, retrieveři a vodní psi.

Historie:

Přes nesporné vývojové stáří NK začaly pokusy o jeho organizovaný chov až v 19. stol., kdy se už jako přírodní plemeno, dříve běžné, stával vzácným, protože ho z obliby lovců postupně vytlačovali všestranní ohaři.

Původ:

Původně byl NK chován, a je převážně i dnes, výhradně jako slídič, v současnosti se uplatňuje též jako všestranný lovecký pes. Při lovu si počíná náruživě, mimořádně horlivě slídí, má vždy chuť do práce a odvádí ji s velkou jistotou, vyniká jemným čichem. Je nadšeným aportérem, s radostí přináší ulovenou zvěř.

Vyhovuje mu jak práce na poli, tak v lese i ve vodě a lovci si u něho cení také ostrosti na tzv. škodnou zvěř, používá se na lišky. Jako pravý slídič vrozeně nevystavuje, ale podle některých cvičitelů se dá vystavování naučit. Spolehlivý je také při tzv. dohledávce zvěře a pachových pracích, dnes se uplatňuje i při lovu zajíců. Nejčastěji se používá v rozlehlých, převážně lesních revírech s vodními plochami. Poslední dobou, kdy zájem roduvěrných lovců o něho není valný, se ukazuje, že dokáže být díky svojí povaze a značné přizpůsobivosti nejen loveckým, ale současně též společenským psem. Má k tomu všechny předpoklady, je inteligentní, poddajný, živý, přátelský, klidný, sebejistý a učenlivý. Překypuje hravostí a energií a je kamarádským společníkem dětí. Nikdy není nervózní ani agresivní nebo bázlivý.

Vyžaduje dlouhé vycházky, miluje vodu, je vynikajícím plavcem. Vzdor svým mimořádným loveckým a povahovým kvalitám je i dnes plemenem dosti vzácným. Lovci mimo zemi původu (ale i v ní) zvyklí na slídiče dávají často přednost jeho ostrovním příbuzným, nicméně poslední dobou se uchytil v USA, kde si získává zaslouženou oblibu. Právě zde si ho cení jako psa loveckého, který je současně vynikajícím společníkem.

Barva:

Zpočátku byla odchovávána štěňata pouze hnědá (někdy s bílými znaky a někdy až bílo-hnědá), tu a tam také s nevelkými tříslovými odznaky (tzv. pálením) na hlavě a končetinách. Grošované (roan) zbarvení se objevilo až později.

Stavba těla:

Je to středně velký, dlouhosrstý, velmi svalnatý pes s ušlechtilou hlavou a silnou kostrou. Délka trupu má být poněkud větší než koh. výš., v žádném případě nesmí být vysokonohý. Kohoutková výška činí u psů 48 – 54 cm a u fen 45 – 52 cm. Hmotnost se pohybuje přibližně mezi 18 – 25 kg (feny jsou poněkud lehčí).

Mozkovna je svrchu plochá přiměřené šířky, bez znatelného týlního hrbolu, čelní sklon (stop) má být povlovný. Čenichová partie musí být silná, po celé délce stejně široká a vysoká, nikdy nesmí být na konci zašpičatělá. Její délka se má k délce mozkovny jako 1 : 1, nikdy nesmí být kratší než mozkovna, nosní hřbet je široký a směrem k nosu se lehce sklání dolů (tvoří mírný klabonos).

Nos má být velký, tmavě zbarvený, s široce otevřenými nozdrami. Skvrnitý se pokládá za vadu. Pysky jsou rovné, suché a pevně přiléhají k čelistem a zubům. Jejich pigmentace odpovídá barvě srsti. Požaduje se úplný chrup se 42 zuby odpovídajícími zubnímu vzorci. Hornočelistní řezáky překrývají těsně řezáky dolnočelistní a tvoří nůžkový skus.

Zuby jsou velké, silné. Líce mají být suché. Jařmové oblouky nevystupují do stran. Oči mají být hnědé, co možná nejtmavší, středně velké, poněkud šikmé, nesmějí být ani vypoulené, ani zapadlé. Oční víčka pevně přiléhají k očním bulvám, jejich okraje jsou osrstěné. Spojivky nesmí být vidět. Ušní boltce by měly být vysoko a zeširoka nasazené, ploché, bez náznaku vývrtkovitého stočení podél dlouhé osy. Jsou zavěšené těsně za očima a nesmějí být ani silné, ani masité nebo hadrovité, mají být rovnoměrně pokryté srstí, která přesahuje přes jejich vnitřní okraje.

Krk má být silný, v šíji mimořádně mocně osvalený, postupně se rozšiřuje směrem k plecím a plynule přechází do trupu. Jeho osa svírá s horní linií těla tupý úhel. Na hrdle nemá být ani náznak volné kůže či dokonce laloku. Horní linie těla je rovná. Kohoutek má být silný a výrazný, hřbet krátký a pevný, bez pronesení za kohoutkem. Nesmí být tzv. přestavěná (vyšší než kohoutek).

Ocas je nasazen v úrovni horní linie těla a tvoří její plynulé pokračování. V klidu bývá nesen vodorovně nebo poněkud svěšený, při vzrušení poněkud výše, nad hřbetní linií těla, a živě se přitom pohybuje.

Hrudník je při pohledu zepředu oválný a při pohledu z boku dosahuje až pod lokty. Má být dlouhý, správně klenutý, nesmí být ani sudovitý, ani plochý. Dolní linie těla se od posledního volného žebra směrem k zádi mírně zvedá. Spodní strana trupu by měla být hustě porostlá krycí srstí i podsadou.