Novofoundlandský pes

FCI:

Patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Je to dobrosrdečný, mírný, rozvážný a přátelský pes, který nevyhledává a nemá rád roztržky, což však rozhodně neznamená, že by byl bázlivý - právě naopak. Ale proto, že si je dobře vědom vlastní síly a fyzické převahy, počíná si s nadhledem. Je sebevědomý, laskavý, dobromyslný a chová se důstojně. Majiteli i členům jeho rodiny včetně dětí je naprosto oddaný a věrný, k jiným psům a ostatním domácím zvířatům, včetně volně držených drobných domácích miláčků (pets), je vstřícný. Dominantně si počíná pouze vůči psům, kteří si k němu dovolí víc, než se sluší a patří, jinak je mírumilovný.

S dětmi má neskonalou trpělivost, takže se mu někdy říká angl. nanny dog ( = psí chůva). Na menší a hyperaktivní děti je zapotřebí dohlédnout, aby mu chtě či nechtě neubližovaly. I zcela neznámé osoby přijímá přátelsky a ochotně, svým chováním potvrzuje, že mu přívlastek „vznešený obr“ náleží plným právem. Přes všechnu svoji vlídnost a mírnost je však kdykoli připraven bránit tvrdě majitele a jeho rodinu.

Výchova:

Reaguje citlivě na intonaci hlasu (musí být zřetelná a jednoznačně srozumitelná) a jeho výchova není při respektování elementární zásady důslednosti nijak zvlášť problematická. Má snahu vyhovět, a proto žádné tresty nejsou nutné. V případě potřeby postačí slovní napomenutí, které musí být řečeno spíš jednoznačně vyčítavou než káravou nebo dokonce výhrůžnou intonací. Chápe rychle a snadno se učí, ale dlouhý výcvik ho obvykle nebaví. Rozhodně se musí naučit již v útlém věku, že se na vodítku netahá. Psa o jeho těl. hmot. s těžištěm dosti nízko u podkladu, a tudíž stabilního i za pohybu, by v dospělosti na vodítku obtížně zvládl i silný člověk.

Výchova musí být klidná, pozvolná a stejně tak výcvik. Nelze je uspěchat. Mnohonásobné opakování jednoho cviku způsobí, že o práci ztratí zájem, je tudíž lepší rozložit výcvik do několika fází, anebo jej zpestřit procvičováním prvků již dokonale zvládnutých. Důležitá je též pozitivní stimulace, radostná pochvala a chutný pamlsek, zejména takový, který má moc rád, ale nikdy jindy než při výchově či výcviku ho nedostane.

Stavba těla:

Jde o mohutného psa se silným osvaleným tělem a dobrou pohybovou koordinací. Délka trupu měřená od předního okraje ramenního kloubu po sedací hrbol na pánvi je větší než koh. výška. Vzdálenost od kohoutku po dolní okraj hrudníku má být o něco větší než vzdálenost od dolního okraje hrudníku k podkladu, n. p. nesmí být nohatý.

Trup je kompaktní, u fen může být poněkud delší a méně masivní než u psů. Koh. výš. činí u dospělých psů přibližně 71 cm, u dospělých fen se pohybuje kolem 66 cm. Těl. hmot. obnáší u psů zhruba 68 kg a u fen asi 54 kg. Větší velikost je žádoucí, ale nesmí být na úkor vyváženosti a mohutnosti stavby těla, celkového zdraví a správného pohybu. Hlava má být mocná, u fen stejná jako u psů, jen o něco méně masivní.

Mozkovna musí být široká, svrchu lehce klenutá, s výrazným týlním hrbolem. Čelní sklon (stop) by měl být zřetelný, ale nikdy nesmí být srázný. Čenichová partie se požaduje vysloveně hranatá, hluboká (při pohledu z profilu vysoká) a poměrně krátká, bez vrásek, pokrytá krátkou jemnou srstí. Nos je velký, plně pigmentovaný, s dobře otevřenými nozdrami, u černých a bílo-černých černý, u hnědých hnědý. Pysky jsou měkké, ústní koutky zřetelné, nikoli však příliš výrazné, volné či dokonce otevřené. Skus může být nůžkový nebo klešťový.

Oči jsou poměrně malé, přiměřeně hluboko a daleko od sebe uložené, jejich zbarvení je tmavě hnědé u černých a bílo-černých psů a fen, u hnědých je přípustný světlejší odstín barvy duhovky. Spojivku nesmí být vidět.

Ušní boltce jsou zavěšené, poměrně malé, trojúhelníkového tvaru, se zaoblenými vrcholy, nasazené po stranách hlavy, poněkud vzadu. Těsně k ní přiléhají a jsou-li nataženy bez násilí kupředu, dosahují u dospělého jedince k vnitřnímu koutku oka na téže straně hlavy.

Krk má být silný, svalnatý, pevně spojený s plecemi a natolik dlouhý, aby umožnil důstojné držení hlavy. Na hrdle by neměl být nadměrně velký lalok. Trup je celkově mohutný, při pohledu z boku hluboký a statný. Horní linie těla by měla být rovná a pevná od kohoutku po záď, hřbet je široký, bedra jsou silná a náležitě osvalená, záď má být široká a svažitá.

Ocas slouží při plavání jako kormidlo, a proto musí být u kořene silný a široký. V postoji je volně zavěšený, někdy na konci s nevelikým zahnutím směrem vzhůru. Dosahuje k hleznům nebo kousek pod ně. Za pohybu nebo při vzrušení může být nesen vodorovně (v úrovni horní linie těla), na konci lehce nahoru zahnutý. Nikdy nesmí být zatočený nad hřbet, ale ani stažený mezi pánevní končetiny.

Hrudník má být široký a hluboký, prostorný, s patřičně klenutými žebry. Dolní linie těla je takřka rovná, břicho nemá být výrazně vtažené. Hrudní končetiny jsou rovné a navzájem rovnoběžné jak při chůzi, tak při pomalém klusu. Plece mají být řádně osvalené, lopatky přiměřeně šikmo uložené, takže jejich vrcholy směřují nahoru a vzad. Lokty přiléhají k hrudníku.

Záprstí jsou při pohledu ze strany lehce zešikmená. Tlapky mají být okrouhlé, pevné, kompaktní a velké – jejich velikost má odpovídat celkové velikosti psa či feny. Prsty jsou silné a pevné, spojené meziprstními kožními duplikaturami (obvykle zvanými nesprávně „plovací blány“).

Pánevní končetiny slouží jako zdroj vydatné dopředné hnací síly nezbytné k tahání těžkých nákladů, plavání i pohybu na souši. Pánev musí být silná, široká a dlouhá, stehna mají mít dostatečnou šířku a mocné osvalení.

Paspárky, pokud se vyskytnou, mají být odstraněny, což však není možné v zemích, kde je úkon zákonem na ochranu zvířat zakázán. V pohybu vykazují hrudní končetiny prostornou akci a pánevní jsou zdrojem vydatné dopředné hnací síly (odrazu). Lehké kolébání hřbetu za pohybu je přirozené, se stoupající rychlostí mají končetiny tendenci (patrnou při pohledu zepředu i zezadu) dotýkat se tlapkami podkladu blíže k podélné svislé střední rovině těla, přičemž horní linie těla zůstává vodorovná.

Osrstění je vodovzdorné a sestává z krycí srsti a podsady. Krycí srst by měla být přiměřeně dlouhá a rovná bez kudrn, může však být lehce zvlněná. Podsada musí být hustá a měkká, v zimě hustější než v létě, ale na hrudníku a zádi bývá do značné míry hustá vždy. Na hlavě, čenichové partii a ušních boltcích je srst krátká a hustá, na zadních stranách hrudních i pánevních končetin delší, ocas je celý pokryt dlouhou hustou srstí, která však na spodní straně netvoří tzv. vlajku.

Úprava srsti se nedoporučuje. Zbarvení může být černé, bílo-černé nebo hnědé. Černé je nejběžnější a má být pokud možno jednolité, je však povolen lehký tiziánový nádech, který je následkem vyblednutí srsti (zejména mokré) vlivem přímých slunečních paprsků nebo nevhodné výživy (obsahuje-li potrava po delší dobu hodně betakarotenu nebo mrkve). Bílé znaky zepředu na hrudi, tlapkách nebo na špičce ocasu jsou přípustné, bílo-černé zbarvení, jehož nositelé musejí být odlišováni od landseerů, je tradiční a přednost se při něm dává černě zbarvené hlavě, pokud možno s bílou lysinou na čele táhnoucí se až na čenichovou partii, jednotně černému sedlu, zádi a horní straně ocasu.

Ostatní partie těla musejí být bílé, ale smí se na nich vyskytovat minimální černé tečkován. Hnědé zbarvení může mít odstín čokoládový až bronzový (s tiziánovým nádechem), bílé znaky zepředu na hrudi, tlapkách nebo na konci ocasu jsou přípustné. Bílo-černí a hnědí jedinci se na výstavách konaných pod patronací FCI posuzují společně s černými.