Německá doga

FCI:

Německá doga patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Je to sebevědomý, neohrožený, dobře ovladatelný, učenlivý společenský pes s vysokým prahem vzrušivosti, bez jakýchkoli projevů agresivity ve svém chování. Německá doga je povahově přátelská, milá, svému majiteli oddaná a přítulná, obzvláště k dětem. Ochotně si s nimi hraje a je vůči nim velice trpělivá. Citlivě vnímá náladu panující v rodině a vadí jí i příliš drsné hlasové projevy. Je společensky založená a trvalý pobyt ve venkovním kotci jí nesvědčí. Nejen proto, že jako každý jiný krátkosrstý pes v něm nemůže být držena (není-li vytápěný) celoročně pro riziko vzniku omrzlin, ale i z důvodů psychických.

Výchova:

Potřebuje co nejčastější kontakt se členy rodiny majitele, chce být plnohodnotným příslušníkem „smečky“. Na její věrnost je spolehnutí, stejně jako na stálou připravenost bránit s nevšední odvahou „své lidi“. K cizím osobám je zdrženlivá, až odtažitá. Nikoli však vysloveně nepřátelská. Ostražitě hlídá, ale zbytečně většinou neštěká.

Její výchova nečiní při laskavé, ale neoblomné důslednosti a konzistentním jednání majitele žádné větší problémy, ale musí se s ní začít již v útlém věku. Na nevychovaného dospělého psa tělesné konstituce n. d., např. táhne-li na vodítku, člověk fyzicky v žádném případě nestačí. Mírný a vlídný přístup dokáže pravé divy, tvrdá výchova naproti tomu nic dobrého nepřinese. Německá doga nutně potřebuje majitele nadaného přirozenou autoritou. Dobře ji vycítí a respektuje. U osob, jimž tato vlastnost není dána, nerozhodných, často měnících názor, rozmarných, se může pokusit o převzetí vůdčí pozice ve „smečce“, což je reakce z hlediska psovité šelmy přirozená a správná, neboť slabý vůdčí jedinec není zárukou úspěšného přežití society, je tudíž nutné ho nahradit. K tomu ovšem nesmí v případě soužití člověka a psa nikdy dojít. Lidé postrádající potřebné vůdčí vlastnosti by o n. d. neměli vůbec uvažovat, i když se jim líbí sebevíc. Rovněž toto plemeno nepatří do rukou těch, kteří si jejím prostřednictvím chtějí získat respekt okolí. Takoví jsou schopni z mírumilovného psa udělat zvíře agresivní a nebezpečné.

Významná je raná socializace německé dogy. Již od útlého mládí by měla být navykána na jiné psy a ostatní zvířata a nejrůznější prostředí. I když bývá k malým psům velkorysá, může se dát vyprovokovat např. takovým, který má nemístný nadbytek odvahy a nepociťuje ani trochu strach, naopak si na většího a silnějšího „dovolí“ (syndrom malých plemen, jistá obdoba napoleonského komplexu u lidí). Některé dospělé n. d. mohou naopak jevit sklon počínat si dominantně vůči jiným velkým psům, ale i to je vina majitele, který rezolutně nečelil prvním příznakům takového chování.

Stavba těla:

Díky mimořádně výrazné hranaté („cihlovité“) hlavě rovných obrysových linií a odpovídající substanci (síle stavby těla) spojené s ušlechtilým harmonickým celkovým zjevem, dokonalými proporcemi a elegantními obrysovými liniemi vzbuzuje n. d. v zootechnickém postoji u pozorovatele týž dojem jako krásné sochařské dílo. Koh. výš. činí min. 80 cm u psů a min. 72 cm u fen.

Hlava odpovídá velikostí celkovému zjevu jedince - je dlouhá, úzká, nápadná, přesto jemně modelovaná, zvláště v partiích pod očima. Čenichová partie by měla být hluboká (při pohledu z boku vysoká) a pokud možno hranatá. Nos je velký, spíš široký než kulatý, s velkými nozdrami. Musí být černý s výjimkou jedinců skvrnitého zbarvení. U těch je černý nos žádoucí, ale černě skvrnitý nebo masově zbarvený se toleruje. U modrých má být tmavě břidlicově šedý (černošedý).

Okraje pysků mají být tmavě pigmentované, ale u příslušníků skvrnitého rázu se tolerují i neúplně pigmentované nebo masově zbarvené. Ústní koutky jsou výrazné. Čelisti mají být mohutné, široké. Chrup se požaduje silný, zdravý a úplný, tvořený 42 zuby odpovídajícími zubnímu vzorci (vzdor tomuto zdánlivě striktnímu požadavku se toleruje absence 1. premolárů, P1, v dolní čelisti !). Skus má být nůžkový.

Oči jsou středně velké, živého, rozumného a přátelského výrazu, pokud možno tmavé, mandlového tvaru, s dobře přiléhajícími víčky. U modrých jedinců mohou být poněkud světlejší, u skvrnitých smějí být světlé nebo různé barvy.

Ušní boltce jsou zavěšené, vysoko nasazené, středně velké. Předními okraji přiléhají k lícím.

Krk je dlouhý, suchý, svalnatý, u základny (plecí) silný, směrem k hlavě se mírně zužuje. Je vysoko nesený, poněkud šikmo dopředu nakloněný a v šíji lehce klenutý. Kohoutek má být nejvyšším bodem mohutného trupu. Tvoří jej vrcholy lopatek, které vystupují nad trnové (spinální) výběžky hrudních obratlů.

Hřbet je krátký a pevný, jeho téměř rovná linie směrem vzad nepatrně klesá. Bedra jsou mírně klenutá, široká, silně osvalená. Křížová kost, která tvoří kosterní podklad zádi, se směrem k nasazení ocasu (při pohledu ze strany) mírně sklání.

Pohyb je harmonický, pružný, prostorný, lehký, končetiny se musejí při pohledu zepředu i zezadu pohybovat navzájem paralelně.

Rozlišuje se několik zbarvením odlišných rázů, které podle standardu FCI náležejí do tří skupin – 1. žlutí a žíhaní, do 2. skvrnití a černí a do 3. modří. U žlutého rázu může být základní barva světle až sytě zlatožlutá, žádoucí je černá maska, nežádoucí jsou malé bílé odznaky zepředu na hrudi a na prstech. U žíhaného rázu může být základní barva světle až sytě zlatožlutá s černým, co nejrovnoměrnějším a zřetelným žíháním (pruhy) táhnoucím se ve směru žeber, žádoucí je černá maska, nežádoucí jsou malé bílé odznaky zepředu na hrudi a na prstech. U skvrnitého (tzv. tygrovaného) rázu (zvaného také „harlekýn“) je základní barva čistě bílá, pokud možno bez jakéhokoli nádechu, s lakově černými skvrnami různé velikosti i tvaru, které mají být rozloženy pravidelně po celém těle.