Castrolaboreirský pastevecký pes

FCI:

Patří do skupiny II - Pinčové, knírači, dogovití psi a švýcarští salašničtí psi, sekce 2 – Dogovití psi

Povaha:

Bystrý, inteligentní a neúplatný pes se sklony hlídat si své věci, ale i věci rodiny. Potyčky nevyvolává, ale nenechá si líbit povyšování se dominantních jedinců a je schopný je rázně uzemnit, proto není dobré chovat na jednom pozemku dva samce.

Děti je schopný tolerovat, ale měly by být seznámené s tím, co smí a nesmí. Ani od nich si nenechá líbit některé věci - sahání do uši, píchání do očí a jiné dětské hrátky musí být tabu, pokud má být vztah mezi nimi dobrý.

Má i honácké vlohy. Vycházky a volný pohyb vyžaduje, bez něj se může stát nervózním, ale i agresivním. Veškerý pohyb je pro něj příjemný - má rád plavání, běhání při kole, cestování. Hodí se proto i pro psí sporty, jako je agility nebo flyball.

Výchova:

Původně byl po stránce pracovní typickým pasteveckým plemenem, které se používalo ke strážení stád ovcí a skotu před vlky a jinými velkými šelmami, ale také před lidskými škůdci. Dosud je tak ve své vlasti často používán, ale v současnosti se stále častěji uplatňuje také jako vynikající pes hlídací a strážní. Svěřené teritorium hlídá naprosto neúnavně a odhodlaně. Podtrhuje to hrdé držení těla, důstojné počínání a přísný až tvrdý výraz obličeje odrazující nepovolané od vstupu do míst svěřených mu k ostraze. K tomu přispívají i jeho jedinečné hlasové projevy pokládané někdy až za „přízračné“. Jde o zvučný štěkot, který začíná hlubokými tóny a končí protáhlým vysokým kvílením.

S neznámými lidmi se nepřátelí, k cizím osobám, které v něm vzbuzují podezření, se dokáže chovat jednoznačně nepřátelsky, pokusí-li se o bezprostřední kontakt s ním. Nikdy však nevyhledává bezdůvodně spory. Přitom dokáže být věrným a poslušným společenským psem, ideálním k hlídání objektů. Nepatří rozhodně do rukou nezkušených majitelů. Při nesprávné výchově a vedení by mohl být až nebezpečný.

Jeho výchova musí být od útlého mládí sice vlídná, ale naprosto důsledná. Stejně nezbytná je důkladná, raná, nenásilná a co nejširší socializace. Majitelem c. p. p. může být jen člověk naprosto klidný a rozvážný, obdařený přirozenou autoritou, který ji navíc dokáže za jakékoli situace nenásilně prosadit. V žádném případě není vhodný pro začátečníky, ale ani pro osoby, které sice mají zkušenosti s výcvikem běžných plemen, ale neumějí nebo odmítají svoje metody přizpůsobit povahovému založení takových psů, jako je c. p. p. Žádný výcvikář by neměl sázet na to, že ho „zlomí“.

Stavba těla:

Je to silný pes typu lehčího mastifa, velmi aktivní, krátce obdélníkového tělesného rámce. Koh. výš. činí u psů 58 – 64 cm a u fen 55 – 61 cm. Těl. hmot. se má pohybovat v rozmezí 30 – 40 kg u psů a 25 – 35 kg u fen.

Hlava má být středně velká, protáhlá, rovných obrysových linií. Není ani příliš jemná, ani nadměrně hrubá, spíše suchá, nikoli však vyzáblá. Kůže na ní nesmí tvořit záhyby a vrásky. Mozkovna musí být poměrně velká, mírně protáhlá a přiměřeně široká. Při pohledu zepředu je svrchu lehce klenutá, při pohledu ze strany rovná, přičemž její horní linie je v pomyslném prodloužení divergentní (rozbíhavá) s linií nosního hřbetu. Čelní sklon (stop) nesmí být příliš svažitý a je blíže špičce nosu než týlnímu hrbolu.

Čenichová partie je protáhlá, rovná, silná a směrem k nosu se pozvolna zužuje. Nesmí však být na konci zašpičatělá. Nos musí být vždy černě zbarvený, velký a musí tvořit přímé pokračování nosního hřbetu. Nozdry jsou široce otevřené.

Pysky mají být dobře tvarované, ani příliš masité, ani zcela suché. Těsně přiléhají k čelistem a zubům. Zuby mají být velké, bílé, pevně zasazené do čelistí. Chrup se požaduje úplný, s perfektním nůžkovým skusem, klešťový skus je však také přípustný. Líce jsou ploché (vzdor mohutným žvýkacím svalům nevystupují do stran).

Oči mají být střední velikosti, mandlového tvaru, šikmé. Nesmějí být ani vypoulené, ani zapadlé. Jejich pohled je poněkud přísný. Zbarvení duhovky má být hnědé, různého odstínu, od světlejšího u jedinců se světleji zbarvenou srstí až po velmi tmavý či skoro černý u jedinců se srstí zbarvenou tmavě. Okraje očních víček musejí být černě pigmentované.

Ušní boltce jsou dosti vysoko nasazené, zavěšené souměrně po obou stranách mozkovny. Mají být střední velikosti, přiměřené tloušťky, téměř trojúhelníkového tvaru, na vrcholcích mírně zaoblené. Ploše a těsně přiléhají k lícím a musejí být symetrické.

Krk odpovídá rozměry velikosti hlavy, je vcelku krátký, rovný, přiměřené síly, s hrdlem bez laloku. Trup má mít rovnou, lehce směrem vzad stoupající horní linii těla. Hřbet musí být silný, zhruba stejně dlouhý jako bedra, která jsou velice svalnatá. Záď je krátká, široká, dobře osvalená a při pohledu ze strany mírně svažitá. Výška měřená v úrovni kyčelních hrbolů bývá o něco vyšší než koh. výška.

Ocas je poněkud výše nasazený, u kořene silný, nesmí být kupírovaný. V klidu bývá dolů zavěšený, nikoli však stažený mezi pánevní končetiny. Měl by dosahovat k hleznům.

Hrudní končetiny jsou silné a svalnaté, při pohledu ze strany i zepředu rovné, pevných kostí. Předloktí mají být rovná. Tlapky odpovídají velikostí celkové velikosti jedince a jsou spíše okrouhlé (podobné kočičím) než oválné. Nesmějí být ani vybočené, ani vbočené.

Pánevní končetiny by měly být silné a svalnaté, silných kostí, při pohledu zezadu a ze strany kolmé k podkladu. Stehna musejí být mohutná a mocně osvalená, což je dobře patrné zejména zezadu, kde na nich svalovina plasticky vystupuje. Kolena mají být dosti tupě zaúhlená. Hlezna by měla být vysoko nad podkladem, poměrně tupě úhlená. Tlapky pánevních končetin mají být stejné jako tlapky hrudních končetin. Paspárky mohou být jednoduché nebo zdvojené. Pohyb je lehký, rovnoměrný.

Zbarvení srsti bývá nejčastěji vlkošedé, může být také celkově nahnědlé (barvy piniového oříšku) nebo načervenalé (mahagonové). V podstatě jde vždy o tmavé žíhání na základní barvě různého odstínu šedé, od nejsvětlejšího přes střední až po nejtmavší, který se vyskytuje nejčastěji. Na různých částech těla může být žíhání světlejší nebo tmavší. Nejtmavší bývá na hlavě, plecích a hřbetě, středně tmavé na trupu, zádi a stehnech, nejsvětlejší na břiše a dolních partiích končetin. Malá bílá skvrna zepředu na hrudi je přípustná.