Bordeauxská doga

FCI:

Bordeauxská doga patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi, sekce 2 – Dogovití psi.

Povaha:

Je to klidný, vzácně vyrovnaný pes s vysokým prahem vzrušivosti, může tak nepříjemně zaskočit někoho, kdo ho považuje za psa, který si dá všechno líbit a kterému je všechno jedno. Pod maskou flegmatika se skrývá pozorný, sebevědomý a odvážný pes, který je připraven zakročit v okamžiku pro sebe nejvhodnějším, o němž rozhoduje jen on sám. Hodí se k hlídání a tuto práci koná s mimořádnou pozorností a velkou odvahou, avšak bez zbytečné agresivity, jakoby si byl vědom toho, že nezvaným hostům stačí se na něho podívat, jakoby neměl potřebu na sebe upozorňovat.

Svému majiteli i členům jeho rodiny je vynikajícím společníkem, velmi přítulným, naprosto věrným a milým. Má dobrý vztah k dětem, chová se k nim jako trpělivá, ale přísná chůva. Je velice citlivý, což může být u psa tohoto typu dost překvapivé. Miluje klid a pohodu, špatně snáší např. domácí hádky. Na „svojí rodině-smečce“ je velmi závislý a má snahu příp. nepokoje v ní urovnávat, i když se ho přímo netýkají. Tato snaha je u sociální psovité šelmy normální, neboť smečka zmítaná rozpory je prakticky odsouzena k zániku, čemuž je nutno zabránit.

Výchova:

Nikdy od něho nelze vyžadovat a očekávat absolutní podřízenost. Nesnáší žádné tvrdé metody výchovy, ty mohou vést pouze k jeho zkažení a vyvolat agresivitu. Mnohem víc platí vlídné slovo vyřčené hlasem s jednoznačnou intonací. Uposlechne-li, je třeba ho pochválit, a to i přehnaně. Pokud by si snad počínal obzvlášť nepřístojně, lze ho potrestat maximálně vytaháním za kůži na krku, to by nemělo být nijak hrubé, stačí důrazný náznak. Takový trest zná každý pes již od útlého mládí a nikdy nezapomene, neboť má hluboce vpečetěno, jak ho jako štěně kárávala matka. Žádoucí je, aby se mezi psem a majitelem vytvořil vztah založený na vzájemném respektu a důvěře.

Psi–samci mají dost často sklon chovat se dominantně vůči jiným psům. S tím musí majitel počítat a tuto tendenci účinně tlumit již v raném věku systematickou a co nejširší socializací a na ni plynule navazující mírnou, láskyplně vedenou, leč naprosto železně důslednou výchovou. Jde o velmi silného psa, který musí být za všech okolností plně ovladatelný, jinak s ním těžko co pořídí (při jeho síle a nízko uloženém těžišti těla) i nejsilnější člověk.
Není to pes vhodný pro každého, zejména se nehodí po úplné začátečníky. Při jeho výchově je nutno postupovat vždy s naprostým klidem a rozvahou. Majitel musí být nadán přirozenou autoritou a schopností ji kdykoli nenásilně uplatnit a jeho jednání se psem musí být vždy konzistentní.

Stavba těla:

Koh. výš. činí u psů 60 – 68 cm, těl. hmot. činí u psů min. 50 kg, u fen min. 45 kg. Feny musejí vyhovovat všem základním plemenným znakům, které však jsou u nich méně výrazné než u psů. Hlava je mohutná, hranatá, poměrně krátká, široká, konkávních linií a při pohledu zepředu tvaru lichoběžníku. Horní linie mozkovny má být při pohledu ze strany v pomyslném prodloužení sbíhavá (konvergentní) s linií nosního hřbetu. Obvod mozkovny měřený na jejím nejširším místě odpovídá u samců přibližně kohoutkové výšce.

Nos je široký, s patřičně otevřenými nozdrami. Jeho zbarvení odpovídá barvě „masky“ (tmavé barvě srsti) na čenichové partii. Vzhůru ohrnutý nos je přípustný, nesmí však být vmáčknutý do obličeje. Oči jsou oválné, daleko od sebe uložené. Jejich zbarvení má být oříškově nebo tmavě hnědé u jedinců s černou maskou. U jedinců s hnědou maskou nebo bez masky se toleruje světlejší zbarvení, je však nežádoucí.

Záď má být přiměřeně svažitá a sklání se k nasazení ocasu. Ten má být velmi silný u kořene, nízko nasazený a měl by dosahovat k hleznům, nikoli však pod ně. Nesmí být ani zalomený, ani zakroucený. V klidu je nesen dolů zavěšený, v pohybu se zvedá tak, že s pomyslnou svislicí procházející jeho kořenem svírá úhel asi 90 – 120 °.

Tlapky jsou silné, s prsty těsně sevřenými, silnými zahnutými drápy a vysokými vláčnými nášlapnými polštářky. Vzdor své relativně značné těl. hmot. musí stát na tlapkách naprosto pevně a bezpečně.

Zbarvení může být jednotně žlutočervené, jakéhokoli odstínu od mahagonového po krémový či žlutavý (izabela). Žádoucí je sytá pigmentace očí, nosu, drápů atd. Neveliké bílé odznaky zepředu na hrudi a koncových částech končetin jsou přípustné.

V obličeji může být maska, a to černá nebo hnědá, ale může také chybět. Černá maska je často dosti malá a nesmí zasahovat až na mozkovnu. Na ní může být, stejně jako na ušních boltcích, krku a horní straně trupu, lehké černé stínování (tvořené černými konci některých pesíků). Nos musí být při černé masce černý. Při hnědé masce (dříve ne zcela správně nazývané červená nebo hnědočerná) je nos, stejně jako okraje očních víček, hnědý. Chybí-li maska, je barva srsti v obličeji žlutočervená (příslušného odstínu) a kůže se zdá být červená. Nos je pak načervenalý nebo růžový (masový).