Anglický buldok

FCI:

Anglický buldok patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi, sekce II. - Molossoidní psi, podsekce FCI – Typ mastif

Povaha:

Je naprosto klidný, dobromyslný, mírný, mírumilovný, milý, inteligentní, ale také velmi citlivý. Současně ovšem musí působit dojmem rozhodnosti, síly a činorodosti. Vzdor svému zdánlivě podmračenému zjevu je spontánní a veselý a veskrze přátelský. I když se jeví jako těžkopádný a neohrabaný, dokáže vyvinout překvapivou rychlost (musí-li se např. bránit) i vytrvalost (např. v chůzi).

Umí být roztomilý, ale také zarputilý a opět v rozporu se svým habitem dokáže být překvapivě odvážný. Je pozorný, smělý, věrný, spolehlivý, ale v případě nutnosti, např. je-li napaden, se mění v lítého soupeře. Počíná si většinou rozvážně, ba důstojně, neznamená to však, že se neumí radovat.

K dětem je tolerantní, velkorysý a trpělivý, má-li chuť, ochotně si s nimi hraje. Nikdy by ho však, zejména ve vyšším věku nebo za počasí pro něho nevhodném (vysoká teplota a vlhkost vzduchu), neměly do hry nutit.

Rozhodně nepatří do venkovního kotce, potřebuje být plnoprávným příslušníkem rodiny - „smečky“. Stálý kontakt s lidmi je pro něho velmi významný, potom „svoji“ rodinu miluje a je skoro vždy vstřícný a přítulný.

Bez jakéhokoli speciálního výcviku je spolehlivým hlídačem a obranářem. V mládí bývá mnohem čilejší a aktivnější, s postupujícím věkem se zklidňuje a jako starší nebývá rád rušen. Může být také méně snášenlivý k jiným psům, zejména dotěrnějším. S tím by měl majitel počítat a dopřát mu v této fázi života dostatek klidu.

Výchova:

Jestliže byl řádně v raném věku socializován, snáší se dobře s jinými psy, ale i s kočkami a dalšími domácími zvířaty, nepotrpí si jen na příliš důvěrně si počínající, i když v pravém slova smyslu neagresivní malé psy. Vypořádá se s nimi jednoduše tak, že je povalí a přitlačí k zemi („převálcuje“, donutí vzdát se), aniž by je pokousal, čímž je pro něho záležitost vyřízena.

Při rozumném přístupu a troše důslednosti není jeho výchova obtížná, ochotně reaguje již na intonaci hlasu a i když povelu nebyl naučen, snaží se porozumět a vyhovět. Proto by byla každá tvrdost při jeho výchově neopodstatněná a zbytečně krutá, stačí vlídná, ale neústupná důslednost a patřičná pozitivní stimulace (laskavé slovo, pamlsek).

Ani začátečník respektující základní pravidla výchovy (především důslednost) by s ním neměl mít při troše trpělivosti a pochopení žádné zvláštní potíže. Nikdy ale nesmí počítat s tím, že z něho vychová slepě poslušného psa, na to je a. b. příliš „velkou“ osobností, stačí však, bude-li dobře ovladatelný.

Stavba těla:

Má to být podsaditý, spíše krátkonohý, zavalitý, silný a kompaktní pes jehož hlava je v poměru k tělu poměrně veliká. Nesmí však, stejně jako žádný jiný znak, dominovat celkovému vzhledu do té míry, aby byla narušena žádoucí vyváženost exteriéru, deformována postava nebo nepříznivě ovlivněna pohyblivost jedince. Feny nejsou tak velké a mohutné jako psi.

Tělesná hmotnost se pohybuje u psů kolem 25 kg, u fen kolem 23 kg. Hlava je při pohledu ze strany od týlní oblasti až po špičku nosu velmi vysoká a krátká, čelo má být ploch,; v obličeji a kolem něj jsou drobné volné kožní vrásky, které však nesmějí být ani příliš výrazné, ani jej nesmějí překrývat. Nadočnicové oblouky mají být nápadné, široké, hranaté a vysoké - právě ony dodávají a. b. podmračený výraz. Mozkovna musí být při pohledu zepředu velmi široká, hranatá a od úhlu dolní čelisti po svůj vrchol (temeno) velmi vysoká, její obvod je velký.

Nos je velký, vždy černý, nikdy nesmí být játrově hnědý, červený nebo hnědavý. Uprostřed je zepředu rozdělený zřetelnou rovnou svislou rýhou, jeho vrchol je obrácen nahoru a poněkud vzad, směrem k očím, nozdry jsou velké, široce otevřené, pysky by měly být silné, široké, převislé a velmi hluboké.

Po stranách musí horní pysk úplně zakrývat dolní čelist, vepředu však může dosahovat právě jen k okraji dolního pysku tak, aby zuby byly při zavřených ústech zcela zakryté. Zuby mají být velké a silné, při pohledu zepředu je dolní čelist přesně pod horní čelistí, obě na sebe přesně nasedají.

Ocas je nesen dolů sklopený (aniž by se jeho konec stáčel nahoru), nikdy nad horní linií těla. Osrstění na něm je krátké, nesmí být ani hrubé, ani na spodní straně delší.

Hrudník má být široký, značného průměru, po stranách zaoblený, za hrudními končetinami na pomyslném příčném řezu okrouhlý. Hrudník nikdy nesmí být z boků oploštělý, neboť žebra musejí být výrazně klenutá. Má být prostorný a velmi hluboký, mezi hrudními končetinami dosahuje blízko k podkladu, poslední žebra zasahují daleko vzad.

Břicho musí být vtažené, nikdy nesmí být spuštěné, končetiny jsou silné, dobře osvalené, pevné - hrudní mají být mohutné, zeširoka postavené, svalnaté a rovné, i když jejich vnější linie jsou spíše klenuté. Kosti předloktí však musejí být rovné a silné, ani zakřivené do tvaru písmene „O“, ani prohnuté do tvaru písmene „X“.

Zbarvení může být jednotné s černou „maskou“ nebo bez ní, žíhané, červené (různého odstínu, od plavého po jelení červeň), bílé nebo strakaté (tj. bílé v kombinaci s některou z uvedených barev). Barva by měla být vždy zářivá, čistá, nepigmentovaný nos je stejně jako černé a černo-tříslové zbarvení krajně nežádoucí.