Beagle Harrier

FCI:

Beagle Harrier patří do skupiny VI. - Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1 - Honiči

Povaha:

Povahově je mírný, milý, nesmírně klidný, přívětivý a ve svém počínání jemný. Je jedním z nejsnáze ovladatelných honičských plemen, vždy tolerantní a přiměřeně temperamentní.

Pro jeho psychiku je jednoznačně lepší, může-li žít trvale s majitelem a jeho rodinou. Jestliže je držen (kromě pracovního využití) stále ve venkovním kotci, psychicky strádá. Pokud je náležitě socializován, snáší se dobře s jinými psy, s volně drženými drobnými domácími zvířecími mazlíčky i s dětmi, nikdy není agresivní.

Výchova:

Vlastnit ho může i úplný začátečník, který pro něho má dostatek pochopení a dá si poradit od zkušenějších, kteří honiče tohoto typu (např. bígla) dobře znají. Respektuje-li majitel zásadu vlídné důslednosti při výchově a vedení, je b. h. snadno vychovatelný a poměrně i lehce vycvičitelný.

Nejlepší je, netrvá-li jednotlivé cvičení příliš dlouho, ale výcvik by měl být každodenní a může se opakovat i dvakrát za den. B. h. se učí při správném postupu rychle a rád, ochotně spolupracuje, dokáže se soustředit a všemožně se snaží vyhovět. Při dodržovaném harmonogramu se na výcvik těší a je na něj, koná-li se pravidelně, vždy připraven.

Jakékoli tvrdé nebo dokonce násilné výcvikové metody, např. parforsní (donucovací), jsou u plemene tohoto založení nežádoucí, škodlivé a byly by neomluvitelným týráním.

Stavba těla:

Jde o honiče harmonické, vyvážené, proporcionální stavby těla, ušlechtilého, hbitého a přitom silného, většího než bígl a menšího než harier. Koh. výš. se pohybuje v rozmezí 45 – 50 cm.

Nos je dosti velký, černé barvy. Oči jsou dostatečně otevřené, tmavé barvy, živého, uvolněného, inteligentního výrazu. Ušní boltce mají být nasazené v úrovni linie očí, zavěšené. Nesmějí být příliš dlouhé. Jsou přiměřeně široké, jejich přední okraje těsně přiléhají k lícím, zadní mírně zaobleně odstávají od hlavy, vrcholy jsou lehce oválného tvaru.

Ocas středně dlouhý, na spodní straně pokrytý poněkud delší srstí, v klidu dolů zavěšený, v pohybu vesele vzhůru nesený.

Hrudník musí být dostatečně hluboký, žebra nesmějí být příliš ploše zaoblená, aby nebyl úzký. Hrudní kost zasahuje daleko vzad. Hrudní končetiny mají být silné, rovné, v postoji navzájem rovnoběžné. Pánevní končetiny musejí být rovné a neměly by být při pohledu ze strany nadměrně zaúhlené. Tlapky mají být delší, nikoli však úzké, s těsně sevřenými prsty a vysokými, tuhými nášlapnými polštářky.

Srst je hustá, nepříliš krátká, vždy hladce přilehlá. Zbarvení má být trikolorní (plavě žluté s černým pláštěm a bílými odznaky), přičemž v tzv. plášti mohou být výraznější nebo méně výrazné tříslové, světlé nebo šedé odznaky. Protože u hariera se vyskytuje také šedé zbarvení, nemohou být na výstavě ani b. h. trikolorně-šedé nebo bílo-šedé barvy srsti postiženi snížením známky nebo diskvalifikací jen kvůli tomuto zbarvení.

K chybám patří příliš těžká hlava, velmi srázný stop, strakatý nos, čenichová partie krátká a kvadratická nebo na konci zašpičatělá, klenutý nosní hřbet (klabonos), předkus nebo podkus dolní čelisti, vývrtkovitě zavinuté ušní boltce (ukazují na pozdější příliv krve francouzských honičů), ploché nebo neuzavřené tlapky, ustrašený vzhled, přihlouplý (neinteligentní) výraz v obličeji.