Beagle

FCI:

Patří do skupiny VI. -  Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1 - Honiči

Povaha:

Je mírný, nebojácný, veselý, nevtíravý, ale za každou pozornost, kterou mu majitel věnuje, neskonale vděčný. Býval smečkovým honičem a jestliže si vlastník smečky některého jedince zvlášť všiml, pochválil ho nebo jen letmo pohladil, bylo to pro něho cosi jako vyznamenání „před nastoupenou jednotkou“.

Ve všech ohledech je to příjemný a ohleduplný společník. Má-li stálý kontakt s majitelem, není-li nucen žít trvale ve venkovním kotci (kde, pokud je sám, je nešťastný, právě proto, že je společensky založený), projeví se v plné šíři jako pes citlivý, poddajný, majiteli a jeho rodině věrný a oddaný, vždy ochotný vyhovět srozumitelným pokynům - velice, nikoli však otrocky, poslušný.

Je však nutno mít stále na paměti, že honiči jsou zvyklí být při práci odkázáni sami na sebe, rozhodovat se samostatně, slepou poslušnost proto od nich není možné ani požadovat, ani očekávat. B. je také velmi bystrý, ve všech ohledech naprosto spolehlivý, inteligentní a vyrovnaný, laskavý a pohotový, bez nejmenších známek agresivity nebo bázlivosti. Svůj lovecký původ ovšem nezapře.

Výchova:

Žádné drastické metody výcviku nepřicházejí u tak citlivého a milého plemene v úvahu, byly by kontraproduktivní (výsledkem by byl bázlivý, ustrašený, smutný pes), ale hlavně zbytečné, neboť b. díky své vnímavosti perfektně reaguje na intonaci hlasu. Dokonale rozlišuje pochvalnou a káravou, která by měla být spíš vyčítavá než zlostná, i takovou totiž snáší špatně.

Stavba těla:

Jde o středně velkého, spíše menšího, robustního a kompaktního psa působícího dojmem síly, který však rozhodně nesmí být nikdy příliš těžký (hrubý). Kohoutková výška činí 33 – 40 cm.

Hlava je přiměřené délky, silná, nikoli však hrubá - u fen jemnější, vždy bez kožních vrásek a záhybů. Mozkovna má být svrchu mírně klenutá, přiměřeně široká, s lehce naznačeným týlním hrbolem.

Nos je široký, přednost se dává černě zbarvenému, ale u psů se světlejším zbarvením srsti je přípustná i světlejší pigmentace. Nozdry jsou široce otevřené.

Čelisti jsou silné, s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, což znamená, že hornočelistní řezáky těsně překrývají dolnočelistní, přičemž obojí jsou zasazeny v čelistech kolmo.

Oči mají být tmavě nebo oříškově hnědé (barvy lískového ořechu), náležitě velké, ani zapadlé, ani vypoulené, poměrně daleko od sebe uložené v očnicích, mírného, milého a naprosto upřímného výrazu.

Ušní boltce jsou dlouhé, na vrcholcích zaoblené. Nataženy bez nejmenšího násilí vpřed mají dosahovat téměř ke špičce nosu. Mají být nízko nasazené, jemné, zavěšené a nesené tak, že předním okrajem těsně přiléhají k lícím.

Ocas je silný, střední délky, vysoko nasazený, vesele (tj. vzhůru) nesený, nikoli však stočený nad hřbet nebo již od kořene dopředu překlopený. Má být bohatě osrstěný, zejména na spodní straně.

Hrudník musí být tak hluboký, aby při pohledu ze strany dosahoval až pod úroveň loktů. Hrudní končetiny jsou rovné, kolmé k podkladu, patřičně silné, s kostmi, které jsou na pomyslném příčném řezu okrouhlé a směrem k tlapkám se nezužují.

Pánevní končetiny mají svalnatá stehna, správně zaúhlená, pevná a rovnoběžná kolena, a hlezna směřující přímo vzad, tj. ani sbíhavá, ani rozbíhavá, nízko nad podkladem.

Tlapky jsou pevné, okrouhlé („kočičí“), uzavřené, prsty klenuté, se silnými nášlapnými polštářky. Tzv. zaječí tlapky (oválného tvaru) se považují za krajně nežádoucí. Drápy mají být krátké.

Srst je krátká, hustá, dobře chrání psa či fenu před deštěm a vodou. Její zbarvení může být trikolorní (bílé s tříslovou a černou), modré, bílo-tříslové, jezevčí, zaječí, citronově žluté, žluto-bílé, červeno-bílé, tříslovo-bílé, černo-bílé, jednotně bílé. Kromě posledně uvedené musejí všechny ostatní barvy tvořit strakaté zbarvení. Žádné jiné nejsou přípustné. Špička ocasu je bílá.

K vylučujícím vadám patří agresivita nebo bázlivost.