Hamiltonův honič

FCI:

Hamiltonův honič patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – střední honiči.

Povaha:

Je přátelský a veselý, klidný, nebojácný, spolehlivý a vstřícný, majiteli oddaný, při správném vlídném a důsledném vedení poslušný, živého temperamentu. Bývá poměrně dost hlučný.

Po řádné rané socializaci se dobře snáší s jinými psy, výborně vychází s dětmi i s cizími osobami. Lovecká vášeň ho může přimět k pronásledování koček, pokud s ním nežijí „ve společné domácnosti“, aj. menších domácích zvířat. Hodně záleží na výchově.

Výchova:

S absolutní poslušností u něho počítat sice nelze, jako honič je příliš samostatný, zvyklý rozhodovat se sám a nečekat na povely, ale při náležité trpělivosti a vytrvalosti je možno z něho vychovat dobře ovladatelného psa. Jakékoli drsné nebo nátlakové metody jsou jak při výchově, tak při příp. výcviku jednoznačně vyloučeny.

Volně vypuštěn na vycházce v přírodě se může vydat po stopě zvěře a přivolat ho za této situace se většinou nepodaří, neboť jeho lovecký instinkt je velice silný.

Stavba těla:

Jde o psa vyvážené harmonické stavby těla, obdélníkového tělesného rámce, na první pohled silného a vytrvalého, nikdy však hrubého. Rozdílnost pohlavního typu psa a feny musí být zřetelná, druhotné pohlavní znaky musejí být výrazné, pes musí být ihned k rozeznání od feny a naopak. Koh. výška se pohybuje u psů v rozmezí 53 – 61 (ideál. 57) cm, u fen v rozpětí 49 – 57 (ideál. 53) cm.

Nos musí být vždy černý, dosti velký, s široce otevřenými nozdrami.

Požaduje se nůžkový skus. Zuby jsou silné a velké.

Oči jsou tmavě hnědé barvy, mírného výrazu. Ušní boltce mají být dosti vysoko nasazené a tak dlouhé, že jsou-li nataženy bez násilí kupředu, dosahují téměř do poloviny délky čenichové partie. V afektu se poněkud nadzvedávají, jinak jsou měkké, ploše zavěšené, přičemž jejich přední okraj není ohrnutý směrem ven.

Ocas by měl být nasazen v úrovni horní linie těla a nesen rovný nebo lehce šavlovitě prohnutý. Bývá dosti silný u kořene a směrem ke konci vybíhá do špičky. Dosahuje k hleznům a v pohybu nemá být nesen nad úrovní horní linie těla.

Hrudní končetiny mají silné kosti a délkou odpovídají celkovému zjevu jedince. Při pohledu zepředu jsou jejich volné části (od loktů k tlapkám) rovné a vzájemně rovnoběžné. Tlapky jsou oválné, prsty kostnaté a těsně sevřené.

Pánevní končetiny mají být celkově silné, při pohledu zezadu vzájemně rovnoběžné. Paspárky na pánevních končetinách jsou nežádoucí.

Srst má být tvrdá, velmi hustá a přilehlá, ne však příliš krátká. Žádoucí je osrstění středně dlouhé, nikoli hladké. Pouze na hlavě včetně ušních boltců a na předních stranách končetin je osrstění velmi krátké, typicky hladké. Na spodní straně ocasu a zezadu na stehnech je srst zřetelně delší, ale netvoří tu ani „kalhoty“, ani „vlajku“.

Zbarvení srsti musí být trikolorní. Černě zbarvená je svrchní strana krku, trupu a ocasu. Hlava včetně ušních boltců má mít tříslovou barvu stejně jako končetiny, krk po stranách, spodní část trupu a ocas. Tříslová barva může být různého odstínu, od zlatého po sytě kaštanově červený. Bílá tvoří lysinu na čele, náprsenku zepředu na hrudi a „ponožky“ na distálních partiích končetin včetně tlapek, pokrývá horní část čenichové partie, může být svrchu i zespoda na krku a na špičce ocasu.

K vylučujícím vadám náleží ustrašené nebo příliš opatrné chování, výrazný předkus nebo podkus dolní čelisti, koh. výška nedosahující min. hranice nebo přesahující max. hranici stanovenou standardem.