Skotský jelení pes

FCI:

Patří do skupiny X – Chrti, sekce 2 – Hrubosrstí.

Povaha:

Je to velký, majestátní, společenský pes, poněkud odtažitý, zdánlivě opatrný a trochu uzavřený, nikdy však vysloveně nedůvěřivý, plachý, ostýchavý nebo dokonce agresivní. Povahově je mírný, klidný, jemný, přátelský, poslušný, učenlivý, snaživý, vyrovnaný a poddajný, vyzařuje z něho vážnost a jistá neokázalá vznešenost. Hrdé a důstojné chování výrazně podtrhuje celkový vzhled. Nikdy není ani nervózní, ani ustrašený, je si dobře vědom své síly a rychlosti.

Majitele a členy rodiny miluje a snaží se ze všech sil je potěšit, bývá však často „psem jednoho pána“, na kterého je fixovaný a je mu absolutně věrný a oddaný. Je mírumilovný, v žádném případě nevyhledává šarvátky a konflikty, s jinými psy, pokud si jich vůbec všímá, se snáší dobře. I když není příliš hravý, k dětem se chová snášenlivě, přátelsky a velkoryse, někdy bývá ochoten si s nimi hrát. Přes svůj kladný vztah k majiteli obvykle nevyhledává možnosti bezprostředního kontaktu, stačí mu, když s ním může být pod jednou střechou.

Nemá ani sklon hlídat, ani není obranářem, pokojně a se sobě vlastní důstojností uvítá každou návštěvu. Vzhledem ke svému povahovému založení se osvědčil při canisterapii, zejména u autistických pacientů, které svým neotřesitelným klidem a tím, že sám prakticky žádnou aktivitu vůči nim nevyvíjí, „provokuje“ k pokusům o navázání kontaktu, které přijímá se stoickým klidem a tím je „nutí“ k dalším. Může se zúčastňovat také psích dostihů a to jak na dráze, tak v terénu.

Výchova:

Je mimořádně citlivý, a proto je při výchově třeba s ním jednat sice důsledně, ale s pochopením a citem, vlídně a mírně. Protože je tvárný, poslušný, učenlivý, relativně dobře ovladatelný a inteligentní, jeho výchova nepřináší žádná zvláštní úskalí. V podstatě je poslušný, absolutní otrockou poslušnost by však od něho nikdo neměl ani očekávat, ani požadovat. Není tedy psem pro každého, vyžaduje majitele klidného, rozvážného, schopného empatie, který nemá sklony k cholerickým výbuchům a ukvapeným rozhodnutím.

Není vhodné ho chovat ve venkovním kotci, v domě má však velké nároky na prostor a je třeba počítat s tím, že místo k odpočinku si vybere on sám. Je-li chován jako pes dostihový, je nutný pravidelný kondiční trénink. Tím mohou být každodenní vydatné, dlouhé a ostrým tempem konané vycházky se psem na vodítku u nohy. Při všech vycházkách do přírody je vodítko nezbytné, neboť jeho lovecký instinkt je stále velice silný.

Stavba těla:

Stavba těla má být výrazem jedinečné kombinace síly, rychlosti a vytrvalosti. Minimální kohoutková výška má činit u psů 76 cm a u fen 71 cm. Tělesná hmotnost se pohybuje u psů kolem 45,5 kg a u fen kolem 36,5 kg.

Hlava má být dlouhá, s mozkovnou svrchu spíš plochou než klenutou a s velmi slabě naznačenými nadočnicovými oblouky. Je nejširší mezi ušními boltci a směrem k očnicím se mírně zužuje. Čelní sklon (stop) podle standardu úplně chybí, ve skutečnosti je sotva naznačený, velice povlovný.

Čenichová partie se má od spojnice vnitřních očních koutků směrem k nosu výrazně zužovat. Nosní hřbet se směrem k nosu lehce sklání, tvoří mírný klabonos. Nos musí být černý. Tmavě zbarvené srsti (tzv. masce) na čenichové partii se dává přednost zejména u jinak světle zbarvených jedinců. Pysky musejí těsně přiléhat k čelistem a zubům. Čelisti musejí být silné, s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem.

Oči mají mít tmavou barvu, od sytě hnědé po oříškově hnědou. Světle zbarvené duhovky jsou nežádoucí. Okraje očních víček musejí být černě zbarvené. Ušní boltce mají být vysoko nasazené a v klidu dozadu složené, čím menší, tím lépe. Jsou pokryté na pohmat krátkou, měkkou, lesklou srstí připomínající „myší kožíšek“. Krk musí být silný, náležitě dlouhý, pokrytý srstí tvořící „hřívu“. Ta způsobuje, že vypadá kratší, než skutečně je. Na hrdle nesmí být ani náznak laloku musí být velmi suché.

Zcela nežádoucí je rovná horní linie těla. Bedra musí být přiměřeně klenutá a směrem vzad se svažují k nasazení ocasu. Záď je svažitá, široká a silná. Ocas se požaduje dlouhý, musí dosahovat téměř k podkladu. V postoji je rovně dolů zavěšený nebo prohnutý, v pohybu zahnutý, výše nesený, nikdy však nad horní linií těla.

Hrudník má být hlubší než širší, nesmí však být příliš úzký nebo dokonce plochý. Volné části hrudních končetin od loktů po tlapky jsou rovné, při pohledu z boku široké, při pohledu zepředu štíhlé. Lokty nemají být ani vybočené, ani vbočené. Pánevní končetiny jsou v partii od kyčlí k hleznům velmi dlouhé, při pohledu ze strany mají být široké. Jejich kosti jsou na pomyslném příčném řezu oválného tvaru. Kolena musejí být náležitě zaúhlená. Tlapky mají být kompaktní s kloubnatými prsty, správně postavené, ani vybočené, ani vbočené, drápy silné.

Přednost se dává osrstění, které sestává z tvrdších a měkčích pesíků a je delší, hrubé. Srst na trupu, krku a pánevních končetinách je hrubá a drátovitá, na hlavě, hrudi a břiše má být výrazně měkčí. Na zadních stranách hrudních i pánevních končetin tvoří delší řídké „třásnění“.

Zbarvení může být modrošedé, tmavě až světle šedé nebo žíhané. Zejména u žlutého, pískově nebo plavě červeného by měla být v obličeji černá maska a pročernalé nebo skoro černé mají být i ušní boltce a konce pesíků na končetinách a na ocase. Neveliké bílé znaky zepředu na hrudi, na tlapkách a velmi malé na konci ocasu jsou přípustné, lysina na hlavě je nepřípustná stejně jako bílý „límec“ na krku.