Polský chrt

FCI:

Patří do skupiny X – Chrti, sekce 3 – Krátkosrstí.

Povaha:

Povahově jde o sebevědomého, sebejistého, odvážného, ale i velice ostražitého a vnímavého psa s vřelým vztahem k majiteli. K neznámým osobám je poněkud nedůvěřivý, a pokud by bylo zapotřebí, je připraven vlastníka tvrdě bránit před nebezpečím. V takové situaci reaguje okamžitě a s nečekanou razancí. Je rychlý, vytrvalý a hbitý, což prokazuje při dostizích, do nichž vkládá veškeré své schopnosti s evidentní snahou uspět.

Na své okolí působí vznešeným dojmem a chová se spíš odtažitě. Osoby, s nimiž se bude přátelit, si vybírá výhradně sám. Je vhodným společníkem pro starší a klidné děti. Pro jeho přátelské soužití s malými domácími zvířaty je nezbytná raná socializace. Pak může žít „ve společné domácnosti“ i s kočkou. Rozeznává však neomylně kočky vlastní a cizí, které následně prohání.

Výchova:

Výchova není náročná, pokud požadavky na něho kladené respektují jeho svérázné povahové založení a celkově důstojné počínání. Předpokládá vlídnou, ale neoblomnou důslednost, otrockou poslušnost však od něho očekávat rozhodně nelze, na to je příliš hrdý. Není plemenem vhodným pro každého, nezkušený majitel-začátečník může mít s jeho výchovou jisté problémy.

Je to pes náročný na pohyb a nejvhodnější pohybovou aktivitou je pro něho účast na dostizích na dráze nebo v terénu. V rámci kondičního tréninku jsou nutné pravidelné, patřičně dlouhé ostrým tempem konané vycházky na vodítku. Jsou mnohem účinnějším tréninkem než volné pobíhání, při kterém má chrt při svojí rychlosti spoustu času si čekáním na majitele odpočinout. Trénink na dráze i ten kondiční představuje pro vlastníka jisté časové zaneprázdnění a neobejde se ani bez určitých finančních nákladů.

Stavba těla:

Je to pes velkého vzrůstu, silný a svalnatý, zřetelně mohutnější a silnější než ostatní krátkosrstí chrti. Nesmí být ani těžký, ani nemotorný. Silná kostra, pružný trup, výrazně vyvinutá kosterní svalovina a mohutné čelisti dokazují, že jde o loveckého psa vhodného do náročných klimatických podmínek.

Pro celkový zjev je důležitý také výraz očí a jejich pronikavý pohled. Tělesný rámec je krátce obdélníkový. Kohoutková výška by měla být v ideálním případě 70 – 80 cm u psů a 68 – 75 cm u fen. Větší koh. výška je přípustná v případě, že zůstává zachována pro plemeno typická stavba těla.

Hlava má být silná, suchá, dlouhá. Čenichová partie musí být stejně dlouhá jako mozkovna nebo o maličko delší. Mozkovna je svrchu plochá, podélná čelní brázdička jen slabě patrná. Čelní hrboly a nadočnicové oblouky mají být málo patrné. Postranní linie mozkovny mají plynule přecházet do bočních linií čenichové partie.

Čelní sklon (stop) by měl být jen velmi slabě naznačený, mírně svažitý. Horní linie mozkovny by měla být při pohledu ze strany v pomyslném prodloužení lehce rozbíhavá s linií nosního hřbetu. Čenichová partie musí být silná, směrem k nosu se postupně zužuje, ale nemá být zašpičatělá, spíše je tupě zakončená. Konec nosního hřbetu se směrem k nosu lehce sklání.

Nos má být zbarven černě nebo tmavě, měl by být velký a při pohledu ze strany vysunutý před vrchol dolní čelisti. Pysky po celé délce dobře přiléhají k čelistem a zubům. Čelisti a zuby musejí být silné, požaduje se nůžkový skus, ale klešťový je také přípustný.

Oči mají být dosti velké mandlového tvaru, mírně šikmé. Nesmějí být vypoulené. Je žádoucí, aby byly tmavě zbarvené. Okraje očních víček mají být tmavě pigmentované. Ušní boltce by měly být středně velké, dosti úzké. Jsou-li nataženy kupředu, musejí jejich špičky dosahovat k vnitřním očním koutkům. Mají být nasazeny v úrovni linie očí. Jejich chrupavka je poměrně měkká, což způsobuje, že vypadají jako dosti masité. Mají být dozadu složené a přilehlé ke krku.

Krk má být dlouhý, svalnatý, silný, na pomyslném příčném řezu oválného tvaru. Jeho horní linie přechází plynule do kohoutku. Hlava by měla být dosti vysoko nesená.

V normálním postoji odpovídá koh. výška výšce naměřené v úrovni kyčelních hrbolů. Kohoutek nadměrně nevystupuje, ale je zřetelný. Horní linie těla musí být v partii hrudníku rovná. Bedra mají být široká a svalnatá, lehce vyklenutá. U fen není na závadu, je-li horní linie těla i v partii beder téměř rovná. Záď by měla být mírně svažitá, dlouhá, široká a osvalená. Ocas je dlouhý, u kořene silný, v klidu nízko nesený, jeho konec může být vzhůru šavlovitě prohnutý nebo může tvořit uzavřený kroužek.

Hrudník musí být prostorný, hluboký, v ideálním případě je hrudní kost v úrovni loktů. Při pohledu zepředu má být hruď dosti široká. Žebra jsou dlouhá, v poměru k páteři zešikmená, i zadní mají být zřetelně klenutá, nikoli však sudovitá. Hrudní kost musí mít dostatečnou délku. Břicho má být vtažené.

Hrudní končetiny musejí být dlouhé, suše, ale náležitě osvalené. Při pohledu zepředu jsou vzájemně rovnoběžné a v normálním postoji nejsou od sebe příliš vzdálené. Lokty nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Předloktí mají být dlouhá. Záprstí jsou při pohledu ze strany poněkud zešikmená. Tlapky mají být oválného tvaru, s prsty sevřenými a klenutými, nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Pánevní končetiny jsou dlouhé, patřičně zaúhlené, v normálním postoji poněkud vzad posunuté, při pohledu zezadu vzájemně rovnoběžné, trochu dále od sebe postavené. Bérce musejí být dlouhé, hlezna silná. Tlapky pánevních končetin mají být díky sevřeným prstům kompaktní, oválné, ale delší než u hrudních končetin.

Kůže je pružná, na celém těle dobře přilehlá ke kosterní svalovině a podkoží. Krycí srst má být na pohmat pružná, dosti tvrdá, nikoli však drátovitá. Nikdy nesmí být také hedvábná. Na trupu je různě dlouhá, na kohoutku poněkud delší, na bocích kratší, nejkratší zespoda na hrudníku a na končetinách. Zezadu na stehnech a na spodní straně ocasu je nejdelší, tvoří náznak „kalhot“ a „kartáče“, musí ale i zde být tvrdá. Všechny barvy srsti jsou přípustné.