Greyhound

FCI:

Patří do skupiny X – Chrti, sekce 3 – Krátkosrstí.

Povaha:

Je to přátelský, nebojácný, věrný a vyrovnaný pes. Většinou je naprosto klidný a má-li pro něho majitel dostatek pochopení, je milým, poslušným, nevtíravým a tichým společníkem. Umí však být i nesmírně vytrvalý a až nečekaně odolný. Přes nespornou mírnost je v kritických situacích překvapivě důrazný. K osobám neznámým se chová odtažitě. Je spíše introvertní povahy. Hodí se k dostihovým závodům na dráze, je „králem dostihových drah“.

Výchova:

Žádné zvláštní problémy nepřináší, majitel ale musí postupovat mírně, za všech okolností klidně, vlídně a laskavě, nicméně naprosto důsledně. Důležité jsou proto při výchově pozitivní podněty, např. pamlsky – nejlépe takové, které nadevše miluje. Otrocké poslušnosti se od něho však majitel nedočká. Z toho jednoznačně plyne, že přes svoji mírnost a poslušnost není „jeho lordstvo“ psem pro každého.

Doma se chová úplně jinak než v přírodě a i když je již dosti dlouho psem vysloveně společenským, lovecké instinkty má tak hluboce zakódované, že jakmile spatří zvěř, pustí se za ní, a ani to nejlepší vychování mu v tom nezabrání. Proto při vycházkách s ním musí být majitel opatrný a předvídavý a z vodítka by ho tam, kde hrozí setkání se zvěří, raději pouštět neměl. I když se „na lovu“ nezaběhne, může např. na drůbeži, ale i neopatrných kočkách a menších domácích zvířatech, napáchat značnou škodu.

Je mimořádně náročný na pohyb, pravidelné dlouhé a vydatné procházky jsou naprostou nezbytností i v těch případech, má-li k dispozici i značně velkou zahradu. K uspokojení jeho pohybových nároků jsou ideální dlouhé vycházky konané přiměřeně ostrým, a pokud možno stejnoměrným tempem na vodítku u nohy. Takové se osvědčují také jako každodenní kondiční trénink dostihových jedinců.

Stavba těla:

Je to velký, mohutně osvalený pes silné stavby těla, velkorysých proporcí a symetrických tvarů, elegantní. Vzhledem ke krátké srsti je kladen mimořádný důraz na každý detail tělesné stavby, neboť i sebemenší nedostatek je nápadný. Kohoutková výška činí u psů 71 – 76 cm a u fen 68 – 71 cm.

Hlava má být dlouhá a přiměřeně široká mezi ušními boltci. Nesmí být příliš úzká ani moc široká, důležitý je odpovídající poměr délky a šířky, aby nebyla ani nadměrně jemná, nevýrazná, ani přehnaně hrubá, neušlechtilá. Obecně platí, že u výstavních jedinců bývá celkově ušlechtilejší, u dostihových hrubší. Mozkovna musí být svrchu plochá, podélná čelní brázdička smí být sotva patrná a nadočnicové oblouky nesmějí být nápadné. Výrazné, vystupující jařmové oblouky jsou nežádoucí. Čelní sklon (stop) by měl být jen lehce naznačený, povlovný.

Čenichová partie musí být silná, s dobře tvarovanými čelistmi. Požaduje se dokonalý, pravidelný a úplný nůžkový skus. Oči jsou oválné, šikmé, pozorného, inteligentního výrazu. Přednost se dává tmavě zbarveným duhovkám. Ušní boltce by měly být malé, jemné, dozadu složené.

Krk má být štíhlý, dostatečně dlouhý a svalnatý, v šíji elegantně klenutý. Plynule přechází do plecí. Celkovou mohutností musí odpovídat trupu, rozhodně nesmí být tlustý nebo příliš tenký. Klenutí šíje by také nemělo být přehnané, protože pak by krk vyhlížel jako „kachní“. Hrdlo musí být vždy suché, bez náznaku volné kůže, v jeho horní polovině poněkud vystupuje pod tenkou kůží dobře patrná průdušnice.

Průběh horní linie těla je velmi typický, poněkud jiný u jedinců výstavních a dostihových. U výstavních je žádoucí naprosto plynulá křivka, která za mírně vyznačeným kohoutkem maličko klesá a pak zase velmi zlehka stoupá do ladně klenutých beder. U jedinců dostihových je rovnější. Hřbet má být spíš delší, suchý, bez vrstvy podkožního tuku, s ostře vykreslenou svalovinou. Přechází v silná, mírně vyklenutá bedra. Ocas by měl být dlouhý, spíš nízko nasazený, dolů nesený, lehce vzhůru prohnutý.

Hrudník musí být hluboký, prostorný a tvoří jej patřičně klenutá, daleko vzad zasahující žebra. Slabiny mají být zřetelně vykasané.

Hrudní končetiny musejí být dlouhé a rovné, pevné, dostatečně silných kostí. Lopatky by měly mít odpovídající délku a mají být správně šikmo uložené tak, aby jejich zřetelně vykreslené vrcholy směřovaly nahoru a vzad. Horními částmi přiléhají těsně k žebrům. Musejí být náležitě osvalené, plece však nesmějí být do stran vyboulené. Lokty mají být volně pohyblivé a nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Záprstí mají mít patřičnou délku, měla by být dostatečně pružná a nesmějí být ani vybočená, ani vbočená.

Pánevní končetiny musejí být vysloveně mohutné, kompaktní, patřičně daleko od sebe, široce rozkročené. Stehna mají být široká, silně osvalená a na první pohled musejí vyhlížet jako mocný zdroj dopředné hnací síly. Kolena by měla být správně zaúhlená, bérce musejí být široké a svalnaté. Hlezna jsou nízko nad podkladem a nesmějí být ani sbíhavá, ani rozbíhavá. Tlapky mají být kompaktní, s kloubnatými prsty a silnými nášlapnými polštářky, nesmějí být ani vybočené, ani vbočené. Na hrudních končetinách jsou okrouhlé, tzv. kočičí, s dobře klenutými prsty a silnými drápy, na pánevních mají krátce oválný tvar.

Kůže je u velmi ušlechtilých jedinců vysloveně tenká a dává spolu s lesklou srstí vyniknout žádoucími svalovému reliéfu a ostře se rýsujícím velkým povrchovým cévám. Srst je jemná, hustá, u velmi ušlechtilých jedinců co nejkratší, s minimem podsady. Jedinci z chladných oblastí, ubytovaní celoročně ve venkovním kotci, mají i přes patřičné zateplení boudy v zimě srst delší a podsadu bohatou, což na výstavách konaných v té době nepůsobí nejlepším dojmem. Nežádoucí jsou také olysalé plochy.

Zbarvení může být černé, bílé, červené, modré, červenožluté, pískové, žíhané nebo strakaté (bikolorní), tvořené kteroukoli z uvedených barev v kombinaci s bílou. Důležitá je, zejména u světle a bíle zbarvených jedinců, plná pigmentace nosu, okrajů očních víček, pysků i očí.